Kde je to dítě?

Bylo léto a ve vulkánském městě Shi Kahru se schylovalo k poledni. Vzduch byl horký a těžký i pro vulkánce, po ulicích města se jich pohybovalo jen minimum. Mezi nimi i žena v bílé tunice a kalhotách, která měla i přes panující vedro přes hlavu přehozenou kapuci. Surik se odlepil od zdi a nenápadně ženu sledoval. Všiml si ji už na přistávací ploše, kde si byl vyzvednout jistý balíček. Ta žena upoutala jeho pozornost, nebylo obvyklé, aby v takovém parnu někdo nosil kapuci. Začal ji sledovat a brzy byl za svou zvědavost odměněn. V jedné z uliček se ženě kapuce poněkud shrnula a on na vteřinku zachytil její obličej. Poznání jím otřáslo, byla to Sagot, vrchní romulanská vyšetřovatelka.
Romulanka pojednou zahnula do jedné z uzounkých bočních uliček starého města.
Surik jí ponechal chvíli času aby stihla popojít a pak vkročil do uličky za ní.
Zmizela.
Než si stihl uvědomit, že se něco děje, ucítil v rameni ostré bodnutí. Vzápětí se propadl do bezvědomí.

...

Sagot nastřelila do stěny jeskyně poslední skobu a zkontrolovala své dílo. Bylo to sice nouzové řešení, ale objekt to udrží ve vzpřímené poloze.
Připoutala ho ke skobám, zatím víceméně volně, přitáhnout pouta může vždycky. Potom mu dala dávku různých látek z několika hyposprejů. Při vyslýchání vulkánců bylo důležité eliminovat některé z jejich zvláštních schopností.

Surik se pomalu probíral, oči nechal zavřené, jeho cvičené smysly ho upozorňovaly na to, že něco není v pořádku. Uvědomil si, že stojí na nějakém drsném, nerovném povrchu, ruce rozpažené široko od sebe...
"Už jste vzhůru," konstatoval ženský hlas.
Otevřel oči, hra na mrtvého brouka už neměla žádný smysl.
"Jsem," potvrdil romulance. "Co ode mě požadujete?" zeptal se bez okolků.
"Hledám jisté dítě unesené z území Romulanského Impéria."
"A kvůli tomu jste mě unesla, Sagot?"
Nepřekvapilo ji, že ji poznal. "Víte, kde je? Řekněte mi to a ušetříte si spoustu bolesti."
Kde je to dítě by Surik taky moc rád věděl, ale rozhodl se, že to té romulance neřekne. Už proto, že nepochyboval, že ho dříve nebo později najdou.
"Vaše mlčení je nelogické. Víte kdo jsem a znáte mé schopnosti. Nejste první vulkánec, kterého jsem vyslýchala."
"To je pravda," připustil. "Ale místo pobytu toho dítěte vám sdělit nemohu."
"Jak chcete." Sagot přešla k lanům a povytáhla Surika výše. Nyní se země dotýkal pouze špičkami chodidel. Potom ho obnažila do půli pasu a chvíli ho bez výrazu pozorovala. Protažení těla způsobovalo, že jak Surik dýchal, na hrudníku mu ostře vystupovala žebra. Oči měl přivřené, snažil se kontrolovat svůj dech. Zatím se mu to dařilo.
Sagot rozmotala dlouhý bič. Byl čas na malou demonstraci. Zkusmo jím švihla do vzduchu, konec biče prásknul těsně u Surikova ucha. KupoPu to s ním netrhlo, zdálo se, že je spíš poPně fascinován vlněním biče.
Vstrčila mu do úst dřevěný váleček obalený savou tkaninou, při téhle demonstraci nebude třeba, aby mluvil, za to by nebyla ráda, kdyby si hned na začátku výslechu prokousl jazyk. Od roubíku vedl řemen, který pevně sepnula na týle, aby nemohl roubík vyplivnout. Pak se postavila za něj a čekala. V okamžiku, kdy se znervóznělý Surik chtěl po ní otočit, uštědřila mu první ránu.

Surik nikdy nevěřil, že by mohl křičet, ale při šesté ráně mu uniklo bolestné zasténání. Každé šlehnutí bičem se mu zadíralo hluboko do masa, najednou byl rád, že je připoutaný, jinak by slabostí upadl. Začínal chápat, proč T'Arei při sebemenší zmínce o Sagot naskočila husí kůže. Snažil se soustředit, zapojit do hry vedra prah, aby přinutil svého ducha se smířit s bolestí a negovat ji, ale soustředění nějak nepřicházelo... Musela mu dát nějakou drogu, prozradila mu logika.
Další rána. Vykřikl. Přes roubík se mu špatně dýchalo, před očima se mu začaly dělat mžitky. Dlouhý bič byl děsivý nástroj. Jeho vlnění připomínalo Surikovi nějakého hada - a hady... říct o nich že je Surik nemá rád, bylo slabé slovo. Při jeho Kahs-van ho uštkl prudce jedovatý pouštní had, zkoušku sice složil, ale následující tři měsíce strávil v nemocnici s následky otravy. Od té doby ho hadi děsili, bez ohledu na druh.

Sagot se zdálo, že objekt začíná ztrácet vědomí. Věnovala mu ještě jednu ránu, pak stočila bič a uvolnila mu roubík. Chvíli ho nechala, ať se trochu vzpamatuje.
"No, pane Suriku?"
"Nic vám neřeknu," procedil skrz zaťaté zuby.
"Myslíte?"
Neodpověděl jí. Měla pravdu, ale Surik nedokázal spolupracovat s romulanskou vyšetřovatelkou. A nemělo to nic společného s logikou. Prostě nechtěl být zrádce.
"Vulkánština pro to nemá žádný vhodný výraz, ale jedna má příbuzná by vás poslala do Gre'thoru."
Sagot pozvedla obočí. "Netušila jsem, že jste i lingvista."
"Během svého života jsem se přiučil ledacos. Vy ne?" Surik se snažil udržet Sagot v rozhovoru, pokud budou mluvit, nebude ho mučit. Doufal, že s každou minutou, kterou přežije, zvyšuje šance na svou záchranu. Nemohlo trvat dlouho, než ho začnou postrádat.
"Jistě," potvrdila Sagot, ale nedodala k tomu nic víc.

...

"Chci jít ven!"
"Je mi líto, madam, ale Surik tady není a bez jeho svolení vás ven pustit nemohu."
T'Arei dostala chuť tomu Vulkánci smazat z obličeje ten povýšenecký výraz, ale pak si tu chuť raději nechala zajít. Už takhle měla problémů dost. Promnula si zápěstí, pořád ještě ji bolelo, i když už bylo prý zhojené. Vulkánci a ti jejich léčitelé, odfrkla si znechuceně cestou do svého pokoje. Nebo spíše cely.
Kde k sakru může ten Surik být?

...

Surik vykřikl. Tentokrát mu Sagot roubík už nedala.
Další rána bičem ho zasáhla do tváře. Cukl sebou dozadu, jak mu jen pouta dovolila. Jeho sebeovládání povolovalo pod vlivem drog stále víc.
"Řekněte mi, kde je to dítě, Suriku, a já vás nechám naživu."
Sevřel rty a zavrtěl hlavou.
"Pak mě nutíte pokračovat." Sagot se rozpřáhla bičem. Opět si všimla toho zvláštního Surikova pohledu na bič. Něco ho na tom strašilo... ale ne bič samotný, to by se tvářil jinak.
Ještě jednou ho švihla a pak se rozhodla změnit taktiku.
Stoupla si těsně k Surikovi a přistrčila mu stočený bič těsně před oči. Žádná reakce, Surik oddechoval a i když bylo z jeho napjatých svalů poznat, že se bojí, pohled na bič v něm nevyvolal nic dalšího.
"Řekněte mi, Suriku, jak dlouho myslíte, že mi vydržíte vzdorovat?"
"Tak dlouho, jak jen bude třeba."
"Vskutku?" Sagot rozvinula bič. A neušlo jí zachvění Surikova očního víčka. Bič v pohybu, to bylo to, čeho se bál. Ale proč? "Zatím jsem vám ještě zdaleka neukázala vše."
Surikovo tělo se i proti jeho vůli otřáslo, Sagotino prohlášení v něm vyvolalo mrazení v zádech.
"Dokud mi neřeknete, co chci vědět, každá vteřina vašeho života bude provázena bolestí. Jste si jistý že chcete setrvat ve svém mlčení?"
"Nemohu vám odpovědět."
Sagot na to neřekla nic, odložila bič a postavila se k provazům, které poutaly Surikovy nohy. Pak najednou prudce trhla.
Surik ztratil půdu pod nohama, rameny mu projela šílená bolest, neubránil se výkřiku, který ozvěna v jeskyni mnohonásobně vrátila. Před očima se mu roztočila barevná kola a on se propadl do nevědomí.

...

T'Arei nervózně popocházela po pokoji. Surik jí slíbil dvouhodinovou procházku, za dobré chování, a teď se zdálo, že na ni úplně zapomněl. A to mu nebylo podobné. Ať už to byl mizerný parchant nebo ne, slovo dodržel. Napadlo ji na to upozornit hlídku, ale pak to zavrhla. Neposlouchali by ji. Napadlo ji, že jí možná nechal v kanceláři vzkaz, který jí prostě nikdo nevyřídil... neměli ji tady rádi. Rozhodla se, že se do jeho kanceláře podívá. Sice byla jako obvykle zamčená na heslo, ale T'Arei znala i jiné cesty.

...

Surikovi bylo horko, cosi ho ostře řezalo do zad a v obou ramenech jako by měl rozžhavené železo. Otevřel oči. Přímo do nich ho pálilo slunce. Ani třetí oční víčko, mžurka, nebylo schopné odfiltrovat všechnu záři letního slunce. Opět oči zavřel.
"Nech je otevřené," rozkázala mu Sagot.
Neměl sílu jí vzdorovat, opět oči otevřel. Ale otočil hlavu, aby ho slunce nepálilo přímo do nich. Pohyb vyvolal další vlnu bolesti v ramenou. Jsou vykloubené, uvědomil si. Jak se mu pomalu navracelo vědomí, docházely mu i další věci. Zatímco byl v bezvědomí, Sagot ho přenesla ven, do žáru poledního slunce na Vulkánu. Do rozšvihaných zad se mu zarývala drobná písečná zrnka, dostat je z jeho ran bude práce na dlouhou dobu. Pokud se dostane k nějakému léčiteli, zapochyboval najednou.
Sagot ho chytila za bradu a přinutila ho se otočit na ni. Její tvář měl několik centimetrů od své.
"Kde je to dítě? Prosím, nebraň mi ho najít." Sagot zkusila být na Surika milá, na některé objekty to působilo.
"Proč?"
"Jsem jeho matka."
"To je vyloučeno," namítl Surik. "Nemá žádnou matku, jde o genetický výtvor."
"Jsem jeho matka, je to v záznamech."
"V záznamech může být kde co."
"To je možné," připustila. "Ale jak se bude tvářit vulkánská rada, předložím-li jí důkazy o hanebném únosu dítěte, který jste nařídil?"
Surik jí neodpověděl. Zaujal ho pohyb na skále za jejím ramenem. Dolů se tam plazila vulkánská obdoba pozemské užovky. Had!
Sagot si všimla, že se něco děje. Otočila se, o tom hadovi věděla, byl neškodný, neobtěžoval ji, nebyl důvod si toho zvířete všímat. Had se pomalu plazil dolů po skále do písku, vlnil se jako Sagotin bič...
"Ten had ti je nepříjemný?" odtušila Sagot. Zapadlo jí to do sebe. Vstala a opatrně hada zvedla. "Je to jen obyčejná užovka," dala svíjejícího se hada Surikovi před obličej.
Surik se snažil přesvědčit se, že mít strach z hadů je nelogické, zvláště pokud se jedná o nejedovatou užovku. Ale pohled na svíjející se smyčky hadího těla rozmetal veškerou logiku na prach. Pokusil se dostat od toho hada dále, ale sebemenší pohyb mu působil krutou bolest.
Sagot opatrně položila hada na Surikův hrudník. Vulkánec ztuhl. Zavřel oči a pokoušel se na hada nemyslet. Ale hadovi se na Surikově těle líbilo...zaujal ho tlukot srdce, začal se pomalu plazit ke zdroji těch zvláštních vibracích.
Surik děsem téměř přestal dýchat.
"No tak, kde je to dítě? Řekni mi to a já už nebudu mít důvod dále tě týrat. Jde mi jen o tu jedinou informaci, pak odejdu a toho hada vezmu s sebou."
Neříkej jí to, křičela jedna Surikova část, ale to odporné svíjení hadího těla ho k odpovědi. "Dej toho hada pryč, odpovím ti."
Ucítil, jak hada zvedla. "No?"
Otevřel oči, chtěl ji vidět, ale místo toho zíral zblízka na hadí hlavu. Trhl sebou pryč, bez ohledu na bolest. Ale pouta držela pevně.
"To dítě, Suriku!" připomněla mu Sagot.
"Nevím, kde je. Na Vulkán nikdy nedorazilo, T'Arei ho nechala na jedné planetě. Když tam dorazili mí lidé, už tam nebylo."
Sagot na něj chvíli bez výrazu hleděla, zkoumala, jestli nelže. Ale mluvil pravdu.
"Dobře," pokynula hlavou. "Sbohem, Suriku," otočila se a odcházela. Hada naštěstí vzala s sebou.
"Počkej! Řeklas že mě necháš být!"
"Řekla jsem že tě nechám naživu. Nezabila jsem tě."
Zoufalý Surik osaměl.

Musel na čas ztratit vědomí, když se probral, slunce se už sklánělo k obzoru. Ochlazení přivítal s povděkem, i tak už byl dost dehydrovaný. V pažích mu bolestně cukalo a každý nádech a výdech mu připomněl zraněná záda.
Ale účinek drog už téměř vyprchal, mohl se mnohem lépe soustředit. Probral své šance. Nejjednodušší by bylo zastavit si srdce, ale to může udělat vždycky. Nejprve se pokusí ovládnout bolest a pak se rozhodne co dál. Začal metodicky dýchat, aby se uvedl do meditace.

...

T'Arei měla ošklivý pocit, že je něco v nepořádku. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ji to táhlo do pouště. Rozhodla se. Bylo jí jedno, jak ji potrestají, tomu nutkání nemohla odolat. Musela jít tam, kam ji to táhlo.

Písečné duny vypadaly v záři zapadajícího slunce velmi romanticky. Ale T'Arei na nic takového neměla čas. Vytrvale klusala v písku směrem k horám. Neměla moc času, nebude trvat dlouho a objeví její útěk, ten výbuch mohli těžko přehlédnout.

...

Surik v duchu počítal. Pokud by T'Arei zareagovala na jeho telepatickou výzvu, záchranné družstvo tu už dávno mělo být. Takže jeho "volání" nezachytila. I když T'Arei měla schopnosti psí na vysoké úrovni, jako necvičený telepat nebyla snad ani na průměrné lidské úrovni. Možná měl víc dbát na její lekce psí... možná měl na ni být milejší... možná... bylo tu takových možná a co by mě udělat... co už nikdy nestihne. Rozhodl se, spáchá sebevraždu. Neviděl tu jinou možnost.
Zachřoupání písku ho vyrušilo z přemítání. Nejspíš se blížilo nějaké zvíře, snad le matya, nebylo to dlouho co nějakou slyšel výt poměrně blízko. Snad bude milosrdná, napadlo ho.

"Suriku!" T'Arei se vyhrabala na kopec a spatřila ho, ležícího a připoutaného v písku. Rychle seběhla k němu. "Suriku..." dotkla se ho jemně.
Otevřel oči. "T'Arei?" zašeptal vyčerpaně.
"Ne, válečná loď Federace," zavrčela, ale znělo to spíš úlevně, že je Surik naživu.
"Kde máš ostatní? Už jsem nedoufal..."
"Ostatní?" upřímně se poPila. "Jak to myslíš?"
"Volal jsem tě... myslel jsem že přivedeš pomoc..."
"Takže si to byl ty," ulehčeně si oddychla T'Arei. Chvílemi už měla pocit, že se snad zbláznila. Začala Surika opatrně odvazovat. Přesto bolestně zasténal.
"Musím tě přetočit na břicho, zabolí to," informovala ho.
"Ne, moje ramena... vykloubila mi je."
"Kdo?" zeptala se věcně a přitom hledala způsob, jak mu je srovnat.
"S..Sagot," zasyčel bolestí když mu T'Arei vrátila levé rameno tam, kam patřilo. Totéž vzápětí provedla i s tím druhým a přetočila Surika na břicho. Cítil, jak se bolest v ramenou zmenšuje na pouhé nepříjemné tepání.
"Sagot? Byla tady???" v T'Areině hlase byla znát směsice vzteku a zároveň strachu.
"Hledá to dítě. Řekl jsem jí, že nevím kde je. Snažil jsem se ji zdržet, abyste ji tu našli, ale pak už jsem nemohl..."
"Pššš, nemluv," napomenula ho T'Arei. "Rozumím ti. Neměls na výběr. Teď jen vydrž, každou chvíli sem musí dorazit, nemohli si nevšimnout toho výbuchu..."
"Výbuchu?"
"Jak jinak myslíš že jsem se sem dostala?" ušklíbla se T'Arei. "Když bez tvého souhlasu nemohu opustit..." Zarazila se, ozvalo se známé zavrčení jejího hlídacího náramku. Paží jí projela bolest. "První výstraha," zaťala zuby. "Budou tu každou chvíli..."
"Ukaž!" natáhl k ní velitelsky ruku. Pomalu se začal vzpamatovávat. Působnost drog se už vyčerpala, znovu se navracel ke své obvyklé vulkánské rovnováze. Ať už si o ní mysleli jiní vulkánci co chtěli. Opatrně si sedl a vzápětí si vynadal, zatočila se mu hlava, nejspíš má úžeh. Potlačil to, i bolest z ramenou a zad, pocit žízně, to vše teď nebylo důležité...
"Suriku?" ženský hlas zněl znepokojeně. Co.. kdo.. "T'Arei."
"Začínal ses propadat do nevědomí." T'Arei k němu natáhla svou okroužkovanou paži.
"Promiň. Už se budu soustředit." Chytl ji za paži s náramkem a stiskl náramek na dvou protilehlých místech. Kovový kroužek s tichým cvaknutím odpadl do písku. "Běž. Stihneš se dostat pryč než sem dorazí."
T'Arei chvíli zírala na světlý proužek na jinak tmavé kůži. Tak dlouho čekala na tenhle okamžik... pak zavrtěla hlavou. "Počkám. Chci vědět, že jsi v pořádku, tvá záda vypadají ošklivě."
O pár minut později je našlo vozidlo vyslané ze Shi Kahru.