Kara mia - 4. část: Horské vrcholky (Pantarei)

První, co Kara uviděla, když otevřela oči, byl horský masiv, který se tyčil v dálce za sklem raketoplánu. Bělostný sníh se odrážel od tmavé skály a třpytil ve slunečním svitu. Modrou oblohu nekazil ani jeden obláček a v mrazivém čistém vzduchu se zdálo, že horský vrcholek je nadosah.
Druhé, co ji napadlo, bylo, že opravdu je nadosah. Nebo přinejmenším mnohem blíž, než by stála o to, aby byl. Špatně se jí dýchalo a v raketoplánu byla zima. Což znamená, že nefunguje kontrola prostředí, uvědomila si. Jak tak těkala pohledem po kabině raketoplánu, docházelo jí pomalu, co všechno je špatně. Například to, že pilot a navigátor Bew ležel před svou konzolí a jeho hlava svírala s krkem úhel, jaký by nikdy za života nebyl schopný zvládnout. Sagh ležel pod troskami konzole a nehýbal se. A strážce, který měl Karu hlídat, při nárazu proletěl celým raketoplánem a rozmázl se o stěnu.
Kara si už vzpomněla, co se stalo. Cestou selhalo raketoplánu řízení a pilot se rozhodl přistát na nejbližší M planetě. Ji zřejmě před nárazem ochránilo, že ji přes hrudník přivázali ke křeslu a to fungovalo jako bezpečnostní pás. Každopádně teď by měla rychle vymyslet, jak se dostat z pout, nebo umře v křesle. Na zápěstích měla kovová pouta, ruce za zády a ještě za opěradlem. Zbavit se popruhů by nebylo tak těžké, kdyby měla volné ruce. A uvolnit si ruce taky ne, kdyby ji nepřekážely popruhy.
Frustrovaně zavrčela, zkusila jestli se z toho nějak nevyškube... ale popruhy držely jak přibité. Nebo spíše přiletované. q'est!

Asi po hodině námahy, klingonských nadávek a přestávky na vydýchání, se jí podařilo sundat botu a nohou si přitáhla kus zohýbaného kovu, který se válel opodál. Po několika pokusech se jí ho podařilo nohama zvednout a upustit si ho do klína. Pak to celé musela zopakovat od začátku, protože při pokusu zachytit železo mezi koleny jí upadlo na zem. Nakonec se jí ho podařilo koleny vecpat pod popruh na hrudi a popruh předřít. Konečně se mohla postavit.
Další krok bylo dostat ruce před sebe a vypáčit pouta. Dobrá zpráva alespoň byla, že ji tělocvik zahřál a navíc se jí začalo lépe dýchat, jak se tělo přizpůsobovalo změněným podmínkám a vysílalo do krve více červených krvinek, aby zásobovaly organismus kyslíkem.
Když to měla konečně za sebou, chvíli stála a rozhlížela se, přemýšlela co teď. Nakonec se rozhodla podívat ven. Raketoplán seděl v měkkém a sypkém sněhu v úžlabině mezi dvěmi skalami. Podle tvaru sněhové pokrývky Kara usoudila, že skály ho chrání před převládajícími směry větru. To by bylo fajn. Fajn už ale nebylo to, že skály byly ve výšce alespoň pár tisícovek metrů. A skála byla příliš strmá a zledovatělá, než aby se dalo slézt někam níž. Kara se vrátila dovnitř a zkusila zapnout nejbližší konzoli. Nic. Zřejmě vypadl hlavní rozvod energie a nouzový nenaskočil. Šla se podívat dozadu, odkryla panely s vedením a zadívala se na ně. Na první pohled bylo všechno v pořádku. Jenže to by energie naskočila a to se nestalo. Sundala další panely, ale chybu ve vedení neviděla. Až když došla k palivovým článkům, zjistila, že jeden je rozdrcený a druhý odpojený od vedení. Z technických nástrojů vyhrabala izostacionární kleště a odpojený přívod napojila zpátky.
Nic se nestalo. Podpora života nenaskočila.
„Vrrrrr!“ Kara se vzteklým vrčením udeřila do zdi. Tohle nebylo fér! Našla chybu, opravila ji, mělo by to fungovat!!
Koutkem oka zachytila pohyb. Na jedné z nerozbitých konzolí blikal nápis.
PROSÍM VLOŽTE AUTORIZAČNÍ KÓD.
Nevěřícně došla až ke konzoli a zírala.
Ten prokletý paranoidní parchant!! Do Grethoru s ním!

Nakonec se rozhodla, že nejdřív vyhází ty mrtvoly ven, a pak zkusí jestli by se ten kód nedal nějak obejít.
Vytáhla strážce ven. Toho jí líto nebylo, ale s Bewem se párkrát potkala v jídelně, byl takový plachý... Jemu vyhrabala kusem trosky díru ve sněhu pod skalou, byl to člověk a oni si na to potrpěli. Sagha si nechala na konec, musela ho nejdříve vymotat z trosek konzole. Měla chuť mu vrazit pěkných pár facek, ale byl mrtvý. Tváří v tvář jeho mrtvole ji vztek přecházel. Takhle zblízka ho vlastně nikdy pořádně neviděla, pořádně si ho prohlížela.
Když ve tváři neměl ten obvyklý povýšenecký výraz, vypadal docela pěkně... tedy na romulana. Nejzajímavější na něm byly samozřejmě uši, od vulkanských se trochu lišily tvarem – připomínaly jí psa, co měl správce kolejí. Byl to německý ovčák a uši měl stojaté a špičaté. Ukazováčkem jemně obkroužila špičku ucha... Přinejmenším to byl dobrý nepřítel, zasloužil si úctu...
Saghovo víčko se zacukalo.
Kara sebou málem škubla. Že by to byl nějaký posmrtný tik? Přesto se radši přesvědčí... Rozepnula mu košili a položila mu ucho na hrudník. Nic, žádný tlukot srdce. Pokrčila rameny, asi se jí to jenom zdálo...
Počkat. Romulani jsou jako vulkánci. Mají srdce jinde!
Sklonila se nad jeho břichem a překvapeně se narovnala. Bylo to tam... sice potichu, ale srdce mu opravdu tlouklo. Byl naživu.
Kara se šokovaně napřímila. Co teď? Nevypadal že je vážně zraněný, jen nohy měl přeražené, jak mu na nich přistála ta konzola. A byl v bezvědomí. Mohla by mu snadno zlomit vaz a zbavit se ho. Nebo ho prostě nechat, ať chcípne sám, venku ve sněhu. Nebo... Klečela vedle něj a přemýšlela.

Kara vztekle nadávala a přitom vytahovala věci z krabice poslední záchrany. Stejně ji nejspíš podrazí hned, jak se probere. Možná se zbláznila, možná má její mozek málo kyslíku, možná tu prostě nechtěla zůstat sama... ale pokud Sagh nebude spolupracovat, může ho zabít i potom. Měl zlámané nohy, možná i nějaké vnitřní zranění. Nebyl pro ni soupeř. Když jí nepomůže, zabije ho. Pomalu. Velmi pomalu.
Ha, lékárnička! podařilo se jí ji vytáhnout ven a otevřít. Hromádka léků, jejichž názvy jí moc neříkaly. Před dvěma roky o prázdninách absolvovala kurz přežití v himalájských horách, teď vzpomínala, co vlastně věděla. Největší nebezpečí je chlad a nedostatek kyslíku, což byla věc se kterou si zrovna ona zatím nemusela dělat starosti – klingonský organismus fungoval prostě jinak. Ale Saghovo tělo jevilo známky silného podchlazení, navíc ani neměl vhodné oblečení, Kara byla v kombinéze, která ji izolovala od okolního chladu. Sagh měl ruce a nohy jako led. A Kara si nebyla jistá, jestli mu do nohou vůbec proudí nějaká krev...
Mezi léky Kara nahmátla kostku o hraně deseti cm. Chvíli na ni nechápavě koukala, pak jí to došlo – ADIJE! Automatická diagnostická lékařská jednotka. Součást výbavy pěchotních jednotek Hvězdné Flotily. Teda, kde k tomu ten parchant přišel...
Naštěstí tohle bylo přesně to, co Kara potřebovala. ADIJE mělo databázi nejčastějších nemocí u několika hlavních federačních ras. Navíc obsahovalo ampule nejběžnějších léků, které dokázaly pacienta udržet ve stabilizovaném stavu, dokud nepřišla lékařská pomoc. Kara vzala krabičku a obvazy a vrátila se k Saghovi.
V KPZ byly i dvě složené termodeky, jednu rozložila na zem a přesunula romulana na ni, aby ho izolovala od studené podlahy. Kusem náplasti přilepila ADIJE k jeho rameni, navolila ošetřovaný organismus VULKÁNEC a doufala, že to zabere. Pak se i s obvazy a dlahami přesunula k jeho nohám, potřebovaly srovnat kosti a obvázat, s tím si poradit uměla.
Naléhavé pískání ADIJE ji přimělo zvednout hlavu. Na displeji blikal nápis. VAROVÁNÍ. NÍZKÝ OBSAH KYSLÍKU V KRVI. Kara se vrátila k lékárničce, někde tam musel být respirátor, ten by měl Saghovi pomoct dýchat více kyslíku. První, který našla, byl rozbitý, ale záložní fungoval, nasadila mu ho na nos a čekala. ADIJE přestalo pískat a už jen tiše cvakalo.
Kara dokončila ošetřování nohou a přehodila přes Sagha deku. Jak se zdálo, kromě podchlazení to byl jediný jeho problém, kdyby měl vnitřní zranění, ADIJE by to už dávno zjistilo. Jenže termodeky uměly teplotu udržet, ne ji vyrobit, a Kara neměla nic, čím by mohla zapálit oheň, nehledě na to, že uvnitř raketoplánu by to byla pěkná blbost. Nakonec ji napadla jen jediná věc... svlékla si kombinézu a vlezla k Saghovi pod deku. Její tělo poskytne dost tepla, aby ho mohlo zahřát, alespoň dokud Kara bude mít co jíst. V KPZ byly nouzové příděly a také sáčky s vodou, dva zastrčila pod sebe na deku, budou potřebovat pít a studená voda by tělo jen zbytečně ochladila. To je ostatně důvod, proč je nebezpečné jíst sníh.

Když Sagh otevřel oči, chvíli si nemohl vzpomenout, kde vlastně je. Na prsou ho tížila nezvyklá váha a v nohách mu nepříjemně poškubávalo. V okamžiku, kdy zjistil, že ta nezvyklá tíha je jeho klingonská zajatkyně, ho ještě napadlo, že se včera musel moc a moc opít. Pak si ale uvědomil, že není ve své kajutě... ani v jakékoliv jiné kajutě na lodi, natož na lodi samotné...
Raketoplán. Měli nehodu a museli nouzově přistát na planetě. Ale ani to nevysvětlovalo, co dělá pod jednou dekou s Karou. A kde je vůbec pilot a strážce?
Kontroloval rytmus dýchání, aby se Kara neprobudila, a volnou ruku pomalu sunul k jejímu rameni. Vždycky považoval osvojení si vulkánského nervového stisku za dobrou investici.
Když už se klingonky nemusel obávat, setřásl ji ze sebe a posadil se. V nose mu překážel cizí předmět, vytáhl ho, aby se na něj podíval. V zápětí toho litoval, nezvládal se pořádně nadechnout a na krajích zorného pole se mu začala dělat barevná kola. Zároveň uslyšel vysoké pískání, pocházející z krabičky na jeho rameni. Nízký obsah kyslíku, došlo mu a vrátil respirátor tam, kam patřil. Pokračoval ve zdravotní prohlídce. ADIJE na něj už jen spokojeně zeleně pomrkávalo. Zobrazil si na displeji diagnostický záznam – vypadalo to, že kromě zlomených nohou žádný větší problém nemá. Ovšem pohyb byl vyloučený, postavit se nedokáže a při plazení by neměl jistotu, že by se mu dlahy neposunuly. Takže jediné, co může, je si lehnout, a čekat, až se Kara probere. Položil ji zpátky tak, jak byla předtím, a ruku držel těsně u jejího ramene. Nevěděl, jak se bude chovat, až se probudí. Nebylo na škodu mít možnost ji rychle omráčit.
Vrtalo mu hlavou, kdo ho ošetřil a kde je. Kara to určitě nebyla, to na klingony vůbec nesedělo.

Když už to vypadalo, že se Kara probírá z omráčení, Sagh zavřel oči a zavrtěl se, jako by se právě probouzel. Reakce byla okamžitá, jakmile si Kara uvědomila v jaké pozici leží, prudce se zvedla do kleku.
Sagh v duchu zaklel, jak snadno mu utekla, zvedl se na lokty a tvářil se rozespale.
„Jsi vzhůru,“ konstatovala Kara. Nevypadalo to, že by ji to příliš potěšilo.
„Ano,“ přikývl Sagh mírně. Obezřetně ji pozoroval, kdyby snad chtěla zaútočit.
Kara místo toho hrábla někam pod pokrývku a vytáhla zatavený pytlíček s vodou. „Napij se,“ hodila ho Saghovi.
Sagh měl takovou žízeň, že ho ani nenapadlo se zabývat tím, kde pytlíček mohl být, když Kara ležela. Oproti ledovému vzduchu okolo byla voda příjemně vlažná.
Když dopil, Kara mu hodila pohotovostní příděl. Ten ale odložil stranou, hlad takový neměl a nejdřív si chtěl vyjasnit pozice.
Kařina pozice na kolenou a jen ve spodním prádle by ho za jiných okolností zaujala, ale teď na to opravdu náladu neměl. Navíc se Kara zlobně zamračila a zavrčela „Sněz to!“
„Nemám hlad.“
Trhla rameny, ať si třeba nejí, když nechce, jí to může být jedno. „Dej mi autorizační kód.“
A Sagh měl jasno, proč se tak snaží. Bez kódu nebyla schopná raketoplán zprovoznit, což byl ostatně záměr. „Proč bych měl?“ zeptal se jí klidně.
„Jinak tady chcípneš,“ zavrčela. Vytáčel ji.
„To ty taky,“ Sagh se v duchu usmál, klingonka zkoušející vydírat romulana... to měla Kara předem prohrané.
„Když mi nepomůžeš, pomůžu si sama. Pořád můžu slézt po skále dolů. Ty ne.“
Blafuje, odhadl ji Sagh. „Neřekl jsem, že ti nepomohu. Ale uznej, že ti ten kód nemohu dát jen tak. To bych také mohl skončit tím, že se budu támhle ze sněhu dívat na to, jak odlétáš.“
Kara naklonila lehce hlavu na stranu a přemýšlela. „A když slíbím, že tě vezmu s sebou?“
„Kam? Do Klingonské Říše?“
„No a proč ne?“ ušklíbla se. „Mohla bych tě tam výhodně prodat...“ ta představa ji očividně lákala.
„To by ses nejdříve musela odtud dostat.“
Sakra! „Tak dobře. Vysadím tě někde... odkud se budeš moct dostat kam budeš chtít.“
„Chci tvůj slib.“
Ne, už zase... Karu na chvíli napadlo, jestli by přece jen nestálo za to ho zabít a pak se zkusit z toho dostat sama. Ale vzhledem k tomu, jak dopadly její předchozí pokusy obejít kód a zprovoznit raketoplán... Kapitulovala. „Dávám ti na to svoje slovo.“
„Výborně. Tak mi teď pomoz ke konzoli. Prosím.“

(Pokračování příště)


1. část: Zatracený romulan
2. část: Loď, klingonka a bedna
3. část: Ztráty a nálezy
5. část: Slovo romulana
6. část: Nebezpečné známosti
7. část: Pravidla zisku
8. část: Zisk je risk
9. část: Plamen svíčky
10. část: Komu zvoní hrana