Kara mia - 9. část: Plamen svíčky (Pantarei)

„Kontrolní chroust vypuštěn,“ zahlásil technik Shikovi.
„Tak se na to podíváme,“ převedl si inženýr vizuální výstup „chrousta“ na hlavní panel strojovny. Ve skutečnosti se samozřejmě nejednalo o žádný druh hmyzu. Víceúčelový minirobot byl vybaven šesti kráčivými končetinami, vlastní pohonnou jednotkou a kamerou, schopnou zaznamenat většinu vlnového spektra. To vše v úhledném, kovově šedém balení.
Robot pomalu kráčel poškozenou větví plazmového potrubí. Obraz na monitoru na první pohled připomínal abstraktní dílo postmodernistického malíře. Přesto tato změť barev měla jistý řád, ve kterém se zkušený inženýr rychle zorientoval.
„Chm, chm...“ zabručel si Shika pro sebe. „Přibliž mi víc tuhletu oblast,“ ukázal technikovi. Oba se naklonili nad obrazem.
„Tak jak to vypadá?“ připojil se k nim velitel lodi. Přišel přímo od Kary.
„Není to tak hrozný, jak sem si myslel.“ Shika si přepnul na obrazovce na schéma vedení. „Když šoupnu sem a sem skotovku, bude to v pohodě. Plnej výkon bych si s tím nelajsnul, ale do takovýho warpu šest to bude ok.“
„Skotovku?“ pozvedl Sagh obočí.
„Scottovu magnetickou svorku. Vlastně je to taková záplata. Obemkne zvenčí poškozený vedení a přilne k němu na molekulární úrovni, takže plazma neprosakuje ven.“
„Ach tak. A co ta díra v trupu?“
„Jo, s tou to bude horší. Na kompletní opravu nemáme... Můžu tam poslat kluky, ať to zvenčí dočasně zakryjou, ale na pořádnou opravu budeme muset do doku. Zatím bych nechal ty sekce odpojené a bez vzduchu.“
Sagh rychle zvážil pro a proti. „Dobře,“ přikývl. „Udělej to tak.“
Jakmile velitel odešel, Shika začal vydávat pokyny technikům.
„Já a Tina se podíváme na ty trubky.“
Drobná, křehká plavovláska přikývla.
Shika pokračoval „Koiči s Jacobem vylezou ven a postarají se o tu díru.“
„Hai!“ lehce se uklonil mladý Japonec. Jacob jen kývl.
„Ostatní se mrknou na drobné opravy, co je potřeba. To je vše,“ rozpustil je. Kývl na techničku. „Jdeme, holka.“
Tina popadla pás s nářadím a vyrazila za inženýrem. Měla postavu, která většinu chlapů přiměla zastavit se a obdivně hvízdnout. Jenže za světlezeleným pohledem se ukrýval jeden z nejlepších analytických mozků, jaké Shika kdy poznal. Navíc jí její tělesná konstituce poskytovala výhodu při pohybu v úzkých servisních tunelech.
Shika poslal Tinu na místo jedné opravy a sám se věnoval druhému. O chvíli později bylo slyšet, jak si u práce spokojeně brouká. „Ta dáda táda dam, ta dáda táda dam, tja dadá...“

Sagh zamířil do své pracovny a rovnou si tam zavolal svého zástupce.
Gorv na vyzvání vstoupil a našel velitele, jak zkoumá mapu. Hologram ve tvaru koule byl spuštěný na stole, zobrazoval aktuální pozici lodi.
Romulan ani nezvedl hlavu. „Počítači, zobraz oblast dostupnou během tří dnů warpem šest.“
Obsah koule se změnil. Gorv přistoupil blíž, aby lépe viděl.
„Počítači, zobraz svobodné přístavy.“
Část světelných bodů znázorňujících hvězdy se rozzářila zeleně.“
„Počítači, zobraz servisní doky.“
Několik zelených bodů zmodralo.
Sagh se konečně obrátil na Gorva. Ukázal na tři modrá světélka. „Tyto hvězdné systémy jsou nejblíže naší původní trase.“
Gorv se podíval na názvy. „Jürgensovy orbitální doky mají slušnou pověst.“
„Uvažoval jsem využít tu zastávku k celkové údržbě lodi. I s cestou by nás to zdrželo o týden.“
Orionec se zamyslel. „To by šlo, nehoníme žádný termín.“
„Výborně. Tak se posaď a řekni mi, jak to šlo, když jsem tady nebyl.“
Gorv mu stručně shrnul události na Haerhu. Nevynechal nic, ani své zatčení, ani podivné pletichy romulanů.
Sagh poslouchal mlčky. V obličeji se mu nepohnul ani sval. Z pečlivě udržovaného neutrálního výrazu nebylo možné poznat, co se mu honí hlavou. Ale bylo toho hodně. Co to všechno mělo znamenat? Vyšetřovatelky opouštěly Impérium jen zřídkakdy. Snad tam nebyla kvůli němu? Muselo jít o něco důležitého...
Gorv dovyprávěl.
„Zřejmě bude lepší se tomu sektoru nějaký čas vyhnout.“
Orionec přikývl.
„To je vše, můžeš jít.“

Koupelna v její kajutě byla malá, skoro se v ní neotočila. Nicméně, kromě soniky nabízela na požádání i tradiční vodní sprchu. Kara si stoupla pod trysku a nechala teplou vodou stékat po svém těle. Při tom uvažovala, co si vezme na sebe. Byla ráda, že je zpátky na lodi, konečně si mohla obléct něco jiného než kombinézu. Však v ní strávila skoro týden. Vodní proud jí příjemně masíroval holou kůži a Kara se oddávala snění... bude si taky muset něco provést s vlasy... a s nehty...
O něco později stála s typicky ženskou bezradností před skříní s oblečením. Co si sakra vzít? Chtěla vypadat hezky. Ale zase ne, aby si Sagh myslel, že je to jen kvůli němu... Nakonec zvolila kompromis, vzala si sukni a jednoduchou blůzku a vyrazila do jídelny.
Jenže... cestou se stalo něco podivného. Kráčela zrovna chodbou poblíž pláště lodi, když zaslechla ten zvuk. Takové jako klapnutí... a zase...
Kara se zastavila a poslouchala. Klepání se opakovalo. Že by si někdo v kajutě přibíjel na stěnu obrázek? Už chtěla jít dále, když si něco uvědomila. Podle toho, co říkal Shika, za touhle stěnou nebyly kajuty, ale vesmír! Šlo to z venku! Co to může být? Mikrometeority? Ale ty by přece měl odstranit deflektor… Jenže...co když nefunguje správně? Kara cítila, jak se jí ježí vlasy. Na těch zvucích z venku bylo něco zlověstného... venku je přece vzduchoprázdno, není tam nic, co by mohlo dělat hluk. Kara si vzpomněla na pár hrůzostrašných historek, které slyšela na akademii... O tom výsadkáři, který... nebo ti útočníci, jak...
Zavrčela. Přece se nezačne bát! Ať je venku cokoliv, ona na to přijde! Asi by to měla někomu říct... ale komu? Inženýrovi si netroufala přijít na oči, po tom co mu provedla. S jinými členy posádky se tolik neznala. A Gorva zase nechtěla vidět ona. Zbýval jen Sagh. Koneckonců, je to jeho loď. Čím víc nad tím uvažovala, tím lepší jí ten nápad přišel. Rozhodla se za ním zajít.

Vesmír...
Dokonalý pohled na hvězdnou oblohu neexistuje nikde na žádné planetě. Ani pohled z okna kajuty neobsahuje všechno..
Ale teď... teď Jacob stál vesmíru tváří v tvář. Magnetické boty jeho skafandru se pevně přimkly k lodnímu plášti. Hladký povrch lodi obloukem sklouzával dolů... nebo alespoň směrem, který za dolů považoval.
Ve výhledu mu nebránilo nic. Prostor se táhl do nekonečna, černý samet protkaný myriádou zlatých jiskřiček naplňoval jeho mysl pocitem absolutní volnosti a svobody. Stačilo by se trochu odrazit a...
Lehké zachvění pláště lodi probralo Jacoba z ohromení. Koiči konečně zvládl záludnosti skafandru a připojil se k němu.
Byl čas na opravu. Vydali se spolu k díře v trupu. Krok za krokem, magnetické boty se střídavě přimykaly ke kovovému plášti. Jacoba napadlo, jestli je to uvnitř lodi poznat. Tady nahoře nebyl slyšet žádný zvuk. Jen s Koičim se mohli domlouvat přes komunikátor integrovaný do přilby. Jinak neexistovalo nic, pouze oni dva, loď a nekonečný vesmír.

Po tom, co Gorv odešel, Sagh se zadíval na desku stolu. Za ten týden jeho nepřítomnosti se mu nahromadila práce. Musel vyřídit finanční záležitosti lodi, až dorazí k planetě, posádka si určitě bude chtít vyhodit z kopýtka a budou potřebovat hotovost, stejně tak zakotvení v doku bude něco stát, opravy... Vzal padd a brzy se celý ponořil do kolonek příjmů a výdajů. Gorv jednou prohlásil, že by si raději nechal useknout ruku, než tohle počítat. Sagh s tím naštěstí nikdy problém neměl, z jeho pohledu se převážně jednalo o elementární matematické úkony...
Najednou zacvrlikal zvonek u dveří.
A znovu.
Znělo to naléhavě, protivný vysoký zvuk rušil Saghovo soustředění. Kdo to může být? pomyslel si vztekle. Posádka přece věděla, že ho nemá jen tak rušit, s většinou věcí chodili za Gorvem. A ten by mu nejdřív zavolal komunikátorem, kdyby se něco dělo...
„Dále!“ vyštěkl Sagh nahlas.
Dveře se otevřely.
Kara si cestou pečlivě připravovala, co řekne. Jenže při pohledu na ledový výraz romulanova obličeje se zarazila. Nakonec jen vyhrkla „Musíš jít hned se mnou!“
„Kam?“ pozvedl obočí.
„Na chodbu. Musím ti něco ukázat.“
„Karo, pokud to je jen tvůj pokus mě vylákat...“ začal odměřeně, ale Kara ho nenechala domluvit.
„Ne! Je to důležité. Vysvětlím ti to cestou, pojď se mnou,“ přešlápla netrpělivě.
Sagh usoudil, že tak hloupá, aby ho obtěžovala zbytečně, snad není. Vstal. „Tak mi to tedy ukaž.“

Na místě, kde Kara slyšela ty podivné zvuky, se mu jeho rozladěnost vrátila. Hlavně proto, že neslyšel nic. Ale snažil se to nedat Kaře najevo.
„Já to tu vážně slyšela,“ hájila se nešťastně.
„Jenže teď tu není slyšet nic. Nebo to slyšíš?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Ale bylo to tady, opravdu. Věř mi...“
„Já vím, žes to myslela dobře. Jenže pokud jsi tu opravdu slyšela nějaké divné zvuky, měla jsi s tím v první řadě zajít za hlavním inženýrem. Je mnohem více pravděpodobné, že se jedná o mechanickou závadu, než že po plášti chodí vetřelec.“
Kara se zatvářila nešťastně. Měla dojem, že si z ní Sagh utahuje.
Inženýr... Sagh se rozpomněl. „Shika mi říkal něco o tom, že pošle techniky na povrch lodi. Možná to byli oni...“ navrhl jí řešení. „Můžeš si to u něj zkusit ověřit, ano?“
„Ano.“
Sagh přikývl. „Dobře. Příště, pokud budeš mít podobný problém, tak nejdřív informuj jeho, on má takové věci na starost.“
„Já... budu si to pamatovat.“ Kara se cítila jako žák, kterého kárá učitel.
„Teď se vrátím ke své práci. Budu se na tebe těšit večer,“ Sagh nečekal na potvrzení a odešel.
Kara chvíli stála na místě, pak zmáčkla komunikátor a opravdu zavolala hlavního inženýra. Shika ji vesele ujistil, že se nemá čeho bát. Že poslal techniky opravit díru v trupu a ty zvuky zřejmě vydávaly jejich boty.
Kara zaklapla komunikátor a zavrčela. Teď si Sagh bude určitě myslet, že je úplně blbá, pomyslela si. Copak mohla vědět, že je v lodi díra? Tady jí přece nikdo nikdy nic neříká! A vůbec, co je to za způsoby, posílat lidi courat po venku?? Na federačních lodích na to měli techniku a v klingonské říši se o takovéhle věci nikdy nestarala! Nálada jí klesla na bod mrazu.

„Aaaaaaa,“ Jacob proletěl vzduchem a skulil se na žíněnku. Obecenstvo překvapeně zahučelo.
„Mám dost,“ sbíral se ze země.
Kara mu podala ruku a pomohla mu vstát. Při tom se vítězně usmívala. Mladý technik byl slušný soupeř. Zašla si do tělocvičny, aby se trochu odreagovala a narazila tu na část posádky trénující zápas.
Zašklebila se na ostatní. „Kdo další?“
„A se mnou to nezkusíš?“ ozval se jí za zády dobře známý hlas.
A jéje, to jsem si naběhla, pomyslela si v duchu. Otočila se k Saghovi čelem.
„Jestli máš strach, tak na tom netrvám,“ konstatoval pobaveně.
„To si povíme, až budeš mít moje koleno na svých lopatkách,“ zavrčela na něj a postavila se do základního postoje.
Napodobil ji. „Jsem připravený.“
Kara chvíli uvažovala o nejlepší taktice. Zjistila už dříve, že Sagh je mimo její kategorii. To ale ještě nikdy žádného klingona nezastavilo.
Sagh zatím hodnotil ji, chvíli se měřili navzájem pohledem.
Kara ukročila vlevo, Sagh udělal totéž. Naznačila výpad, lest prohlédl. Sám neútočil, jen sledoval, jak reaguje. Kara zrychlila tempo, Sagh jí začal výpady vracet. Nějaký čas kolem sebe kroužili jako dva tanečníci na parketu.
Najednou Kara provedla výpad pěstí na jeho břicho. Sagh místo aby uhnul, ránu zablokoval. Chytil Karu za ruku a škubl k sobě. Využila toho, chytila ho za rameno a strhla k zemi. Jenže s tím počítal, kotoulem se jí nějak dostal za záda. Než se vzpamatovala, ležela na břiše, paži zkroucenou.
Sagh se jí opřel kolenem mezi lopatky. „Co jsi to prve říkala?“
Kara tiše zavrčela. Takhle už přece jednou skončila... Opřela se o volnou ruku a vši silou se vzepřela, doufala, že jí Sagh nebude chtít zlomit ruku. Sagh přepadl dopředu, ruku nepustil a Kara zjistila, že udělala chybu. Skončila sice na zádech, jenže paži měla pod tělem a Sagh jí zasedl nohy. Zkusila se vzepřít, ale jen se Saghovi otřela o klín. Zakňučela.
„Vzdáváš se?“ zeptal se Sagh.
Kara přikývla, ale zároveň se o něj opět otřela. V očích měla touhu...
Okamžitě ji pustil a vstal. Nevšímal si ovací publika a rychle odešel. Měl při tom ruce v kapsách.
Kara se sbírala pomaleji. Její pocity byly smíšené. Štvalo ji, že ji porazil. Na druhou stranu se jí to líbilo. I jemu, to cítila, ale... proč tedy beze slova odešel??

„Saghu, vrátil bys mi moje nože?“ Kara stála v jeho pracovně a čekala co řekne. Za pár dní přistanou v těch docích a ona by si ráda zatím zbraně zkontrolovala.
„Samozřejmě. Jen mi slib, že je nepoužiješ proti posádce.“
„Ale... proč?“
Sagh nechápavě pozvedl obočí. „Co proč? Chceš snad někoho na lodi napadnout?“
„No právě, že nechci! Tak proč bych to měla slibovat?“
„Když nikoho napadnout nechceš, tak co ti brání to slíbit?“ Sagh to nechápal.
„Jsou to moje nože!“ prohlásila Kara, jako by to vysvětlovalo vše.
Nevysvětlovalo. „No jsou a co má být? Já ti to přeci neberu.“
„Protože si mi je už sebral! A nechceš mi je vrátit!“ vypěnila.
„Chci. Pokud mi slíbíš, že je nepoužiješ proti posádce,“ zopakoval Sagh trpělivě.
„Jenže to nedává smysl! Proč bych ti to měla slibovat, když víš, že to neudělám??“
„Karo... já to nevím.“
„Vždyť jsem ti to teď řekla!“
„Ano. Ale to neznamená, že když zrovna teď nikoho napadnout nechceš, nebudeš to chtít udělat ani v budoucnu.“
„No...“ Kara se zatvářila rozpačitě. Vlastně měl pravdu. Ji prostě jenom rozčilovalo, že jsou to její zbraně, patří k ní a on s tím dělá takové obstrukce. Klingon by nic takového nikdy nechtěl, bylo to... nezdvořilé. Jenže, co může chtít od romulana... povzdechla si v duchu.
Sagh mlčky čekal, co udělá. Kařino chování mu dělalo starosti. Takhle se vztekat kvůli takové drobnosti. Možná by ji měl víc zaměstnávat?
Nakonec Kara přikývla. „Tak dobře. Slibuju.“

Kara zamkla dveře své kajuty a pustila se do zneškodňování požárního hlásiče. Nedělala to poprvé, naštěstí tady byl podobný typ jako na Akademii. Rozhodla se provést soukromou verzi rituálu majQa a nestála o vyrušování v nevhodnou chvíli. Seskočila ze židle a postavila ji ke stolu. Postel odsunula do rohu a stůl až ke stěně, takže uprostřed kajuty jí vznikl volný prostor, ze kterého shrnula koberec. Vytáhla ze skříně balíček svíček. Ještě, že jí je Saghovi lidé přihodili do kufru, když jí balili věci. Kdyby měla vysvětlovat ve skladu, na co potřebuje na lodi svíčky... Rozmístila je do misek, které si vypůjčila v jídelně. Nestála o to, něco podpálit, i když by se to k tomu rituálu opravdu hodilo, ušklíbla se pro sebe.
Vytáhla ze skříně svou klingonskou uniformu. Neměla ji na sobě od kdy? Snad od toho oficiálního večírku na akademii... Teď si ji rozložila před sebe a prohlížela. Přejela dlaní po měkké černé kůži, kusem hadříku přeleštila kovové ozdoby a rodové znaky. Přetáhla si přes hlavu dlouhou koženou sukni a stáhla ji dolů. Následoval vrchní díl uniformy, měkká kůže pevně obepnula Kařino tělo. Na řadu přišly vysoké boty, vklouzla do nich a pozapínala přezky. Trochu si přidupla, aby se jí nohy v botách srovnaly. Pak začala ze stolu sbírat nože, které ji Sagh vrátil. Když skončila, byla plně ozbrojená, i když to nebylo vidět.
Začala zapalovat jednotlivé svíčky, nakonec došlo i na misku se směsí bylinek. Kajutou se pomalu šířila těžká kořeněná vůně.
Kara se posadila do kruhu svíček a ještě jednou zkontrolovala, že nic nepodpálí. Už od včerejšího večera držela hladovku, ale nebyla si jistá jestli to bude na rituál stačit. Vždycky to bylo něco za něco a ona potřebovala radu. Vytáhla nůž a řízla se do kůže na předloktí. Bolelo to, ale to patřilo k ceně. K vůni hořících bylinek se přidal pach krve. V ráně jí trochu poškubávalo a z těžké vůně se točila hlava.
„SuvwI‘ jIH...“ začala recitovat. „Qapla‘ batlh je‘...“ Jsem válečník, čest a sláva... jo, pěknej válečník, pomyslela si v duchu. Z Qo’noSu utekla do federace... ještě před pár desítkama let by to byla zrada. Ke které přidala bratříčkování se s nepřítelem... jenže co je Sagh za nepřítele? Jasně, unesl ji, ale... V jistých částech Říše to stále ještě patřilo k místnímu folklóru... q’est... Kara neměla pocit, že by její čest byla poskvrněna. Na druhou stranu si nebyla jistá, jestli v tom vztahu hodlá pokračovat. V poslední době si ze všeho nejvíc připadala jako placená společnice. A ani z toho nemohla vinit Sagha, prostě jen neměla na lodi pořádně co dělat. Výuka klingonštiny se dala jen stěží nazvat prací. Kdyby z lodi odešla... Ano, mohla by se vrátit do školy. Jenže co tam? Ty iluze, které o Akademii Hvězdné flotily měla, už dávno ztratila. Vracet se tam by bylo složité, musela by všechno rychle dohnat... A za to by dostala papír, který by jí v Říši byl tak leda na utření pr.... a ještě by musela odsloužit pár let v diplomatickém sboru. Brrr... představila si to. A co Říše? Stýskalo se jí po domově, jenže... ten domov, který znala, už stejně neexistoval...
Svět udělal kotrmelec a proti Kaře najednou seděl klingon. Měl na sobě uniformu velitele lodi, se stejnými rodovými znaky. Vypadal úplně stejně jako v ten den, kdy zemřel.
„Otče...“ vydechla tiše.
Lehce na ni kývl, jak míval ve zvyku. Od přezky na oblečení se odrazilo světlo.
„Zase mám potíže...“ postěžovala si mu.
Zavrtěl hlavou. Nezlobil se, vypadalo to, že ji chápe. Ale aby jí řekl, co má udělat...
„Kdo jiný má vědět, co chceš, když ne ty?“ vycenil v úsměvu zuby a zmizel.
Kajutou se prohnal vánek. To kontrola prostředí usoudila, že složení vzduchu neodpovídá a začala dovnitř vhánět čerstvý vzduch. Z bylinek v misce zbyl jen popel, svíčky dohořely až na konec. Kara se z omámení probírala zvolna. Tohle nečekala. Tedy ano, doufala, že přijde nějaká vize. Ale že to bude přímo její otec...
Kara si uvědomila jednu věc. Skutečně ví, co chce.


1. část: Zatracený romulan
2. část: Loď, kligonka a bedna
3. část: Ztráty a nálezy
4. část: Horské vrcholky
5. část: Slovo romulana
6. část: Nebezpečné známosti
7. část: Pravidla zisku
8. část: Zisk je risk
10. část: Komu zvoní hrana