Kara mia - 1. část: Zatracený romulan (Pantarei)

Ve sklepě bylo šero, světlo dovnitř dopadalo jen úzkým okénkem ústícím nad úroveň chodníku. Na Zemi byla taková místa běžná, staré místnosti v historické zástavbě měst, které nikdo nevyužíval, protože obvykle byla kamenná, chladná a vlhká. Ideální místo pro pašeráky.
Sagh pozoroval zajatkyni. Byla ještě v bezvědomí, však také dostala pořádnou ránu do hlavy. Vypadala hodně mladě, skoro jako dítě, ale to je u klingonů vždycky ošidné. Protože tohle „dítě“ mu zabilo muže jen tak, bez mrknutí oka. Zkontroloval provazy, jestli jsou dostatečně pevné. Gorv, orionec který ji poutal, využil trámu podpírajícího strop, a opřel ji zády o něj. Ruce jí svázal nad hlavou a za trámem, nad místem kde se z trámu oddělovalo kosé břevno. A kotníky k sobě...
Sagh prohmatal její boty, přesně jak předpokládal, v levé měla schovaný nůž. No uvidíme, usmál se pro sebe. To by mohlo být zajímavé...
Podle změny frekvence jejího dýchání poznal, že se brzy probere. Ustoupil dozadu za trám, aby ho nemohla vidět.


Kara otevřela oči a trochu zmateně se rozhlížela okolo sebe. Do zad ji tlačil trám... dřevený, dotkla se ho prsty. Hrubý provaz ji odíral kůži, zřejmě použili, co měli po ruce... Ale kdo a proč?
Přitáhla kolena k sobě, stejným provazem měla spoutané kotníky. Ale neprohledávali ji... v botě ji tlačil nůž. Kdyby se jí podařilo zvednout nohy...
Zkusila to, zapřela se rukama o trám a švihem zvedla nohy, špičky se dotkly trámu. Teď jen dostat okraj boty k prstům.... ten trám ošklivě překážel.
Kara málem zavrčela nahlas. Spustila nohy dolů a přemýšlela co s tím...


O čtvrt hodiny později držela nůž v ruce, za cenu toho, že si málem zlomila páteř.
To Sagh musel ocenit. Zatleskal jí. „Pěkná ukázka akrobacie, slečno Karo.“
Škubla sebou, otočila hlavu, ale přes trám na něj vidět nemohla.
„Seber jí ten nůž,“ přikázal Gorvovi.
Do zorného pole jí vstoupil mohutný orionec a bez námahy jí nůž vykroutil z ruky. Vlastně měla štěstí, že jí nepolámal prsty, ale to nemohla tušit.
„Kdo jste?“ zeptala se klidně, i když jí srdce poplašeně tlouklo. Co od ní budou chtít? Nic přece neprovedla.
„Otázka by spíš měla znít, kdo jste vy. Co jste dělala v knihovně, slečno Karo?“ V knihovně? pomyslela si. „No... byla jsem si pro knížku?“ nadhodila nahlas.
„Nevěděl jsem, že na Zemi vyžadují studium fyzických tisků,“ rozhodl se Sagh pokračovat ve stejném duchu.
„Tak to toho moc nevíte, pane...?“
Zasmál se. „To není důležité. Jakou knížku?“
Kara se zamyslela, události před probuzením měla poněkud zamlžené. „Hmm... měla jsem udělat práci na téma literatura 21. století... byla jsem si půjčit nějakou vázanou klasiku...“
A tomu mám věřit? pomyslel si. „Stačilo si přece stáhnout z akademické sítě cokoliv by vás zajímalo, ne?“
„Ne. Doktor Marcus trval na tom, ať se seznámíme s literaturou tak, jak byla dostupná čtenářům v té době.“
„Ach tak.“ To znělo pravděpodobně. I když to mohla být jen velmi dobře vymyšlená krycí historka. „A proč jste zabila mého muže?“
Kara ztuhla. Tak o tohle mu jde... uvědomila si. Vrátily se jí vzpomínky, které zmizely při zásahu phaserem. „Šel po mě,“ odpověděla úsečně.
„A to je nějaký váš klingonský zvyk, zabíjet na potkání?“
Takže klingon to není ani omylem, jinak by se takhle hloupě neptal. „On se mě snažil zabít první, jen jsem se bránila.“ Napadlo ji, když tomu panu Jsem-tajemný-až-to-bolí bude odpovídat podle pravdy, jestli ji pustí.
To také znělo pravděpodobně. Co když mu nelže? Měl by ji pak pustit? „Nosíte u sebe profesionální vrhací nože vždycky?“
„Ano. Jsem klingon.“ Ne. Nepustí. To by byla hloupost. Mohla by ho udat. Zřejmě se v té knihovně snažili něco ukrást...
Hrdost s jakou to říká je typická, pousmál se Sagh. „To jsem si všiml. Takže vy tvrdíte, že jste se v knihovně ocitla náhodou a když vás můj muž napadl, zabila jste ho. Ano?“
„Jo. Tak se to stalo.“ Teď už si na to vzpomínala. Ten orionec ji honil mezi regály. Zahnal ji nakonec do kouta a tam se proti němu obrátila. Hodila nůž... jenže pak ji trefil ten druhý. Zbabělec.
Byla skoro až roztomilá, jak mu lehce odpovídala. Bohužel jí nemohl věřit... „Je mi líto, ale věřit vám to nemohu. Gorve, přidrž ji prosím.“
Škubla sebou, když se k ní Gorv přiblížil, prudce vykopla spoutanýma nohama. Ale bylo to jako kopnout do zdi, s orioncem to ani nehnulo. „Mluvím pravdu!“ vykřikla nahlas.
Gorv si sedl na její kotníky, čímž drasticky omezil její pole působnosti.
„Dávám vám své slovo!“ otočila hlavu tím směrem kde tušila Saghovu přítomnost. Tohle nebylo fér, opravdu mu nelhala.
Gorv vytáhl hyposprej a přitiskl jí ho ke krku. „Co...?“ zajíkla se.
„Jen téměř neškodné sérum pravdy, slečno Karo.“
Zatočila se jí trochu hlava. „Ty grázle!!“ zasyčela vztekle. „To není nutné!!“
„Bohužel je,“ odpověděl jí pevně jeho hlas.
Gorvova hlava se nafoukla a odplula kamsi ke stropu. Kara se zachihotala. „Balónek... Nikdy jsem neměla balónek...“ Vztek ji pomalu opouštěl. Cítila se fajn.... spokojeně jako už dlouho ne...
„Soustřeďte se, slečno Karo...“ ozval se Hlas. „Co jste dělala v knihovně?“
Legrační otázka... „Hledala houby... takové malé se zelenou hlavou...“
Usmál se. Nemohla ho vidět, ale Hlas se dozajista usmál. „Knihovna. Místo plné knížek. Co jsi tam dělala?“
„Já? Chtěla... chtěla jsem jednu... do školy..?“
Sérum pravdy působilo, zbavovalo vyslýchané zábran, byli by schopni blábolit celé hodiny. Sagh pozoroval Karu, když se uvolnila, vypadala velmi přitažlivě. V očích jí jiskřilo, usmívala se... a ze svého místa měl nerušený výhled do jejího výstřihu. Zamrkal. Teď na tohle přece nemůže myslet. „Chodíš do školy? Do jaké?“
„Na Akademii. Chci si dodělat ten pitomý kurz... Potřebuju ho. Budu.. jednou budu nejlepší v Říši...“
Sen každého klingona, pomyslel si Sagh. „Zabila jsi mého muže. Proč?“
Zvrátila hlavu, chtěla si prohlédnout Hlas. Byl vysoký, tmavě hnědý, zvrásněný letokruhy...
„Karo, proč si zabila mého muže?
„Proč se chvíli nebavíme o tobě, Hlase? Jak vypadáš? Ukaž se mi... Chci vidět jak vypadáš!!“
Začínala se chovat jako malé dítě. Známka toho, jak droga působí hlouběji. „Uvidíš mě, až mi odpovíš, ano? Proč si zabila mého muže?“
„Dobře Hlase...“ zahihňala se. „Nelíbil se mě. Chtěl mě zabít... Ty se mi líbíš, Hlase. Jsi takový sametový...“
Tak tohle Sagha opravdu překvapilo. Málem zapomněl co říct. Viděl Gorva jak se šklebí. „Nelžeš mi, Karo, že ne?“ zeptal se nahlas.
„Ne ne ne,“ vrtěla hlavou... nelžu... tobě ne Hlase, jsi tak milý...“ zase se začala chichotat.
Dál už to nemá smysl, uvědomil si. Zřejmě mu nelhala, obě její výpovědi se shodovaly. A teď už z ní nedostane nic víc než hloupé chichotání.
„Dej jí antidotum, Gorve,“ rozkázal. Gorv se zvednul a přitiskl jí ke krku druhý hyposprej.
Sagh na něj kývnul a oba od ní poodstoupili, tak aby na ně neviděla a nemohla je slyšet.
„Co s ní chceš dělat?“ zeptal se Gorv šeptem.
„Už teď nás stála dost času a peněz. A za její smrt nám nikdo nezaplatí,“ konstatoval Sagh.
„Chceš si ji nechat?“
„Mohla by nám poskytnout finanční kompenzaci...“
Gorv kývnul. „Znám pár obchodníků, za klingonku zaplatí slušnou cenu.“
„Dobře. Pokud nebude schopná spolupráce...“
„Cože??“ překvapeně zasyčel. „Jak to myslíš, pokud nebude schopná spolupráce??“
Sagh ho klidně pozoroval. „V poslední době se čím dál větší část našich transakcí pohybuje v oblasti klingonských hranic nebo za nimi. Hlubší znalosti jejich oblasti a způsobů by nemusely být a škodu.“
„A ty si myslíš že ona nám něco řekne?“
„Myslím, že prodat ji můžeme kdykoliv. Třeba se nechá... přesvědčit.“
„No já nevím, mě se to pořád nezdá... může ti při nejbližší příležitosti vrazit nůž do zad a utéct...“
„Gorve, máš mě snad za hlupáka? Nehodlám jí ukazovat záda. Bude pod kontrolou.“
„A to hodláš udělat jak?“
„Je to klingonka, takže silou. Když to nepůjde, zbavíme se jí.“
„Tak dobře,“ přikývl nakonec Gorv. Ale nevypadal moc přesvědčeně.

Vrátili se ke Kaře, která se zatím stáhla do sebe, přitáhla kolena k sobě a pozorovala Gorva podmračeným pohledem. „Vy hajzlové...“
Sagh si všiml, že když se zlobí, vyskakují jí na tvářích tmavé skvrny. „Není hezké nadávat někomu, kdo má váš život ve svých rukou.“
„Stejně mě zabiješ, tak co...“ pohodila hlavou. Nedělala si iluze.
„Chtěla jste mě vidět, tak se dívejte.“ Udělal pár kroků a postavil se přímo před ni. Reakce byla okamžitá.
„romuluSngan jay‘;!!“ Kaře se zatmělo před očima. Romulan!! Ze všech pitomých ras ve vesmíru on musí být zrovna romulan!!
Vzápětí byl těsně u ní a držel jí nůž u krku. Její vlastní nůž, jak si uvědomila. Vztekle usekával slova „Ještě někdy řekneš jakoukoliv urážku, a udělám z tebe opravdu tu mrtvolu! Jasné?!“
Kara na chvíli zauvažovala o tom, že trhne hlavou kupředu a zbaví se tak potíží navždy, ale po smrti příliš netoužila. „Rozumím...“ odpověděla tiše.
„Výborně,“ nůž zmizel a romulan se napřímil. Teď si ho mohla pořádně prohlédnout. Na romulana byl docela vysoký, z držení těla byla poznat síla i mrštnost. Oproti obvyklému sestřihu jeho soukmenovců si nechával růst vlasy trochu delší, do čela mu spadal neposlušný pramen. Ani tradiční romulanské uniformy se nedržel, byl oblečený ve světle šedém saku pohodlného střihu, pod kterým měl černý pletený rolák. Černé kalhoty doplňovaly vysoké boty po kolena, černé a lesklé jako onyx. Celkový dojem působil tak, že se Kaře na chvíli zatajil dech.
Než promluvil, založil si ruce na hrudi. „Mám teď jeden velký problém - tebe.“
„Pustíš mě?“ zeptala se s náhlou nadějí.
Pousmál se „Tomu sama nevěříš.“
Sklopila hlavu. „Tak co...?“
Kara zmateně sledovala, jak se k ní natahuje a uvolňuje jí pouta. Zmátlo ji to natolik, že se vzpamatovala až když byl zase bezpečně mimo její dosah. Postavila se a třela si zápěstí, nedůvěřivě ho při tom pozorovala.
„Zabila jsi mého muže, proto je jen správné, abych za něj dostal náhradu.“
„Tím chceš říct...?“ v očích se jí objevila otázka.
„Prodám tě. Jako konkubínu.“
„Co...COŽE?!“ zakoktala se nevěřícně.
„Na Romulu se za klingonky platí hodně,“ poznamenal suše. „I kdyby ses ukázala jako neschopná přizpůsobit se, Tal’Shiar vždycky potřebuje pokusný materiál.“
Přesně jak předpokládal, takový návrh její klingonský temperament vybudil na maximum. Vrhla se na něj a síla její zuřivosti by ho smetla na zem, kdyby v poslední chvíli elegantním úkrokem neuhnul. Tímto manévrem se jí dostal za záda a bylo dílem okamžiku sevřít její zápěstí a zkroutit jí ruce za záda.
Kara bojovala jako vzteklá kočka, snažila se mu všemožně vykroutit, kopala ho botami do holení, snažila se ho alespoň kousnout... Jemu ale očividně nedělalo potíže držet si ji pevně od těla. Vyčíhal si vhodný okamžik, kdy se ho snažila nakopnout a podrazil jí nohy. Kara dopadla na kolena. Vzápětí se její obličej nebezpečně přiblížil kamenné zemi, jak jí Sagh páčil ruce vzhůru. Při pokusu vyprostit se si málem vykloubila ramena. Nakonec jí nezbývalo nic, než rychle lapat po dechu. Situaci jí neulehčoval ani fakt, že jako každá klingonka měla mezi nejvnitřnějšími instinkty uložený i ten, že muž který je dost silný aby ji porazil je i dost silný aby s ním mohla zplodit děti... Některé části jejího těla se snažily podle toho chovat.
„Nevěděl jsem, že na to klingonky jdou tak rychle,“ slyšela Saghův pobavený hlas. „Bude z tebe moc pěkná konkubína...“ přehodil si její zápěstí do jedné ruky a druhou ji poplácal po hýždích.
Zacukala sebou, znovu se pokusila se vyprostit. Marně.. „Ne...“ zakňučela.
„Dobrá,“ hluboký hlas zněl skoro jako předení nějaké kočky. „Měl bych pro tebe ještě jeden návrh. Chceš si ho poslechnout?“
„Mluv,“ zavrčela. Věděla, že ji dostal do pasti. Cítila jak jí hoří tváře.
„Tak se chovej slušně,“ pustil ji a ustoupil o dva kroky.
Dal jí čas, ať se vzpamatuje, počkal až se její dech uklidní. Kara si všimla, že se ani nezpotil.
„Jak už jsem říkal, připravila si mě o muže. Měl se mnou dvouletou smlouvu, zbýval mu ještě rok a půl. Můžeš ho nahradit a odpracovat si to.“
Kara nad tím uvažovala. Kam tím míří? Vždyť je to romulan... co by dělal s klingonkou? Tedy, napadlo ji co, ale on nevypadal zrovna jako ten typ.
„Součástí smlouvy je ubytování a strava, podíl na zisku... mám na lodi doktora, takže i lékařská péče. Nárok na volno..“ pokračoval v řeči.
Kara si pomyslela, že to nezní zase tak špatně. Stejně uvažovala, co dělat po škole... Škola. Měla před dokončením posledního ročníku, vlastně už jí zbývaly jen zkoušky...
„Pokud si po vypršení smlouvy nebudeš přát ji prodloužit, zaručuje vysazení na vhodném místě a vyplacení zbývajících podílů v některé ze solidních měn. Vydělané peníze se ukládají na lodní účet, běžné potřeby jsou součástí mzdy.“
Zkoušky zase tak důležité nebyly. Titul z Akademie Hvězdné Flotily měl v Říši jen cenu toho papíru, na který tiskli diplom. To, co potřebovala získat, byly znalosti a ty měla, tím si byla jistá i bez nějakých federačních zkoušek. Na druhou stranu... byla tam tři roky a měla to teď zahodit?
„Co moje škola? Jsem v posledním ročníku...“
„To vím. Co ti zbývá ještě dodělat?“
Kara si udělala v hlavě poznámku, že tohle musí později zjistit. Jak to, že toho o ní tolik ví? A k sakru, jak to, že vůbec zná její jméno? „Musím jen odevzdat do konce týdne seminární práci a pak udělat závěrečné zkoušky.“
Sagh se zamyslel. „Pokud to stihneš do tří dnů, můžeš tu práci odevzdat.“
Kara kývla. Při troše štěstí by mohla při předávání práce učiteli naznačit, co se děje a ta smlouva by nemusela trvat zase tak dlouho.
„Gorv se o to postará,“ pokračoval Sagh.
A q’est, zaklela v duchu. To už nevypadalo tak slibně. Na druhou stranu... co by jí mohli udělat s těmi všemi studenty okolo? Zatím bude hrát hodnou a ono se uvidí. „A co ta závěrečná zkouška?“
„To ti zaručit nemohu. Uvidíme podle tvého chování a podle zakázek.“
To znamená, že nikdy. No dobře... však ono se pozná kdo s koho. „Já.... přijímám. Mám ale ještě jeden dotaz...“
„Ano?“
„Máš vůbec nějaké jméno?“
Pravý klingonský pokus o urážku. Kara se zřejmě snažila, aby mu nedala nic zadarmo.
„Samozřejmě.“ Nezdálo se, že by chtěl něco dodat.
Kara v duchu zaklela. „A jaké?“ vzdala se nakonec.
„Jmenuji se Sagh.“


2. část: Loď, kligonka a bedna
3. část: Ztráty a nálezy
4. část: Horské vrcholky
5. část: Slovo romulana
6. část: Nebezpečné známosti
7. část: Pravidla zisku
8. část: Zisk je risk
9. část: Plamen svíčky
10. část: Komu zvoní hrana