Kara mia - 2. část: Loď, klingonka a bedna (Pantarei)

Kara rázovala po cele jako vzteklá kočka. Byla naštvaná a ještě ke všemu si nemohla vybrat, jestli má být víc naštvaná na toho zas...... romulana nebo na sebe. Když nad tím tak uvažovala... chyba byla nejspíš praštit orionce. Ještě teď měla ztuhlé rameno, jak jí to Gorv vrátil.
Uvědomila si, že ji někdo pozoruje. Prudce se otočila...
A samozřejmě že to byl on! Sagh stál klidně za silovým polem, ruce měl založené na hrudi.
„Bavíš se?“ zavrčela.
Nevzrušeně povytáhl obočí. „Měl bych?“
Kara vycenila zuby. „Co teda chceš?“
Lehce se pousmál, což jeho výrazu dodalo na pobavenosti a Karu ještě víc rozčílilo. „Možná by tě zajímalo, že tvoje práce byla v pořádku přijata.“
Trhla hlavou a odfrkla si, to ji teď zajímalo ze všeho nejméně. „Podrazils mě!!“
„Prosím?“
„Slíbils mi že tu práci budu moct odevzdat!!“
„Ano. A?“
„Nepustils mě z lodi, ty...!“ závěrečnou urážku včas spolkla, pamatovala si jeho varování.
„A to spolu nějak souvisí?“ nenechal se Sagh vyvést z klidu.
„Řekl si že...“ Kara se zarazila.
„Řekl jsem, že tě pustím z lodi?“ v jeho pohledu bylo něco, co Karu málem přimělo ucouvnout.
„Ne, to jsi neřekl. Ale já myslela...“
„Nejsem odpovědný za misinterprace toho, co říkám,“ vskočil jí do řeči. „Pokud sis to, co jsem řekl, vyložila nějak jinak, mě z toho těžko můžeš vinit.“
Kara ho probodla pohledem, ale v duchu věděla že má pravdu. Neřekl, že bude moct z lodi a to, že ona si myslela něco jiného je její chyba. No, aspoň vím, na koho být naštvaná, povzdechla si v duchu.
Sagh ji tiše sledoval přes silové pole. „Jestli jsi se už uklidnila, můžeme si promluvit o tom, co teď.“
„Jak, co teď?“ vyštěkla nakvašeně.
„Jistě pochopíš, že po tom, jak si se předvedla, ti nemohu dovolit se potulovat po lodi bez dozoru.“
„Hm...“ Kara ohrnula ret. Čekala, co z toho zase bude.
„Nicméně, jsem ochoten vzít ohled na to, že klingoni nejsou proslulí právě sebeovládáním. Pro tentokrát,“ dodal s pohledem upřeným do jejích očí.
Kara bezděčně zaťala ruce v pěst. „Co chceš?“ zavrčela tiše.
„Tvé slovo, že se nepokusíš úmyslně poškodit loď nebo člena posádky.“
Kara mu oplácela pohled a zvažovala své šance. Pokud mu dá své slovo, bude mít svázané ruce, kdyby chtěla utéct, drasticky to omezuje její šance. Na druhou stranu, to tahle cela taky. Nehledě na to, že pokud odmítne, pro Sagha bude výnosnější ji prodat a ona nechtěla skončit v některém z vesmírných nevěstinců jako levná žena s mozkem vypáleným drogami.
„Tak dobře,“ přikývla nakonec.
Ani se nehnul a čekal dál. Kara nakonec přešlápla. „Přísahám na svou čest, že se nepokusím úmyslně poškodit loď ani napadnout člena posádky.“
„Výborně,“ dotekem na ovládaní cely zrušil silové pole. „Tak pojď...“ pozval ji gestem ven. Alespoň pár dní si teď nebude muset dělat starosti s jejím chováním. Pak bude potřebovat další lekci.

Kara se věnovala vybalování věcí. Předtím to neudělala, protože předpokládala, že bude z lodi brzy pryč. Saghovi lidé jí posbírali všechny věci z pokoje na koleji a naházeli do tašek, tak se to snažila protřídit a uklidit. Právě držela v ruce kadetskou uniformu a přemýšlela co s ní. Nakonec ji zmuchlanou zahodila do rohu skříně, tady ji rozhodně potřebovat nebude. Což byla snad jediná pozitivní věc. Smrděla a kousala a vypadala na ní hloupě.... nikdy si na ni nezvykla, ale jako student měla povinnost ji nosit.
Kajuta, kterou dostala původně přidělenou, byla na její vkus malá. Tady ale měla velké okno přímo do vesmíru. Pohled na hvězdy ji uklidňoval. Měla přibližně stejně prostoru jako na koleji Akademie. I vybavení bylo podobné, jen postel byla o něco větší... napadlo ji, jestli se počítá s tím, že by si člen posádky mohl případně někoho vzít k sobě. Nicméně, stejně jako z té v akademii, servala z postele matraci, byla pro ni příliš měkká. Možná že kdyby sehnala pár černých sprejů a přestříkala odpornou šeď stěn...
Zazvonění u dveří přerušilo proud jejích myšlenek. Podvědomě si prohrábla vlasy a vyzvala návštěvníka ke vstupu. Vrtalo jí hlavou, co zase Sagh může chtít.
Za dveřmi stál šedoooký podsaditý blonďáček s dlouhými vlasy staženými do ohonu.
„Přejete si?“ podezíravě se na něj zamračila.
„Menuju se Shika Metzura a sem vrchní inženýr. Velitel mě požádal, ať vám ukážu loď.“
„Jo aha... Dobře,“ trochu se usmála. Prohlídka lodi vůbec není špatný nápad, dosud viděla z lodi jenom transportní místnost, kajutu a celu. „Teď hned?“
„Pokud nemáte něco jiného v plánu...“ pohledem přelétl místnost, když uviděl sundanou matraci, nechápavě pozvedl obočí. „Můžete mi říkat Shiko,“ napřáhl k ní ruku.
„Kara,“ váhavě mu rukou potřásla. Stisk měl pevný, klingon by se za něj nemusel stydět.

„A tohlencto je jídelna...“ pustil ji Shika napřed dveřmi.
Kara se rozhlédla po místnosti, po docích byla druhá největší jakou tady zatím viděla. Prohlídka byla více vyčerpávající než čekala, i když loď patřila mezi menší typy, Shika u všeho našel nějakou zajímavost nebo postřeh. A Kara už začínala mít hlad, takže místo cesty na relaxační palubu zamířili sem.
„Jídelna je opravdový poklad, máme dokonce funkční replikátor.“
V jídelně byly dva dlouhé stoly, u bližšího z nich seděla podivná trojice. Mezi dvěma obrovskými nausikány seděla velmi malá bosličanka. Celé trio vypadalo poněkud komicky.
„To je velitelova ochranka, říkáme jim Čuk a Gek, ty jejich děsný jména nedokáže nikdo vyslovit. Bosličanka se jmenuje Rainoj, je to náš vrchní skladník.“
„Ona?“ zeptala se Kara nevěřícně. „Není trochu malá?“
„Co se týče logistiky a maximálního využití prostoru, nikdo se jí nevyrovná. Hej, Rainoj, tohle je naše nová posila, Kara.“
Rainoj jí kývla na pozdrav, nausikáni zachrčeli něco, co mohl být stejně tak dobře pozdrav jako urážka.
„Co já pamatuji, klingonku nikdy tady neměli jsme...“ pronesla Rainoj melodickým hlasem. „Zajímavé by to mohlo být... pravdu mám?“ obrátila se na své společníky.
Zdálo se, že nausikáni používají ten samý zvuk i pro souhlas, protože jeden z nich přikývl.
„Zvláště teď, když...“
„Kara má hlad, přišli jsme se najíst, Rainoj,“ vskočil jí do řeči Shika.
Rainoj na něj vrhla nechápavý pohled. „Sobě poslužte...“ ukázala gestem na replikátor. „Hovězí biftek s hranolky máme.“
Shika galantně Karu usadil dál od skupinky a zeptal se, co si dá.
„Já nevím... vyber mi něco.“ Kara se v jeho přítomnosti trochu uvolnila.
„Jeden tatarský biftek bez přílohy, pro slečnu,“ postavil před ni tác.
Rozpačitě se usmála a vzala do ruky příbor.Vrtalo jí hlavou, proč se k ní chová tak zdvořile.
„Tak co, jak se ti líbí naše malé království?“
„Království?“
„Myslím tím loď.“
„Jo tak...“ Kara pokrčila rameny. „Není špatná.“ V duchu si uspořádávala informace, které už získala. Loď se svými rozměry dala přirovnat k federačním lodím třídy Defiant, ale na rozdíl od nich se jednalo o lehkou nákladní loď, určenou k převážení menších nákladů vysokou rychlostí. Ideální loď pro pašeráka. Karu by zajímalo jestli používají maskování, jakou mají palebnou sílu, maximální rychlost... jenže to jí nikdo neřekl. Ani přesným počtem členů posádky si nebyla jistá, odhadovala to tak na dvacet pět až třicet. Shika ji sice provedl po lodi, ale žádné opravdové informace jí neřekl, ani s ní nepůjde do strojovny a na můstek... takovou důvěru v ni nikdo neměl. Ne, že by se divila... byla připravená chytit první příležitost za pačesy a vzít roha.
Uvědomila si, že Shika na ní mluví. „Eh... co?“
„Ptal jsem se, jestli ti to chutná.“
Podívala se na talíř, pak zpátky na Shiku. „Jo, je to moc dobré... Z čeho se vyrábí tohle jídlo?“
„No z krávy...“
„Nevěděla jsem, že lidé taky jedí syrové maso.“
„Někdy ano. Jestli už jsi dojedla...můžeme pokračovat?“
„Jasně,“ přikývla.
„Je škoda že tě nemůžu vzít do strojovny, je tam pár věcí na které jsem opravdu hrdý.“
„To věřím,“ usmála se poněkud křivě. „Jdeme.“

Kara stála v Saghově pracovně a čekala, až jí bude věnovat pozornost. Zatím se rozhlížela okolo. Zařízení místnosti bylo celkem strohé, jen stůl a židle, skříň v rohu... Ale na zdi za Saghem visela malba nějakých vodopádů. Barva oblohy byla trochu zvláštní... buď umělcova fantazie nebo možná... něco z Romulu?
„Četl jsem tvou práci,“ řekl Sagh aniž by zvedl hlavu od paddu, který vyplňoval.
„To mě nepřekvapuje,“ ucedila, nechápala, co to zase má být.
„Téma historických vztahů mezi Klingonskou říší a Romulanským Impériem je velmi zajímavé. I když mi tvá práce připadala poněkud jednostranně zaměřená... Například vůbec nesouhlasím s tvým hodnocením bitvy u Klach D'Kel Brakt.“
„To sis mě zavolal jen kvůli tomu?!“
„Ne, samozřejmě, že ne,“ konečně odložil padd a podíval se na ni. „Posaď se.“
Kara si přitáhla židli.
„Podle zpráv, které mám, se aklimatizuješ dobře, takže je na čase, aby sis na sebe začala vydělávat.“
Takže Shika o ní podává Saghovi hlášení? „Jak?“
„Potřebuji se naučit klingonsky.“
Kaře se rozšířily údivem zorničky. „Cože?“
„Dělala jsi na akademii lektorku klingonštiny. Takže mě to můžeš naučit.“
„Ale to bylo jenom tak... jen tam potřebovali rodilého mluvčího...vlastně sem neučila, jen mluvila... potřebovala jsem si přivydělat,“ trochu blekotala, zaskočená tím, co neočekávala ani ve snu.
„Výborně. Takže mě to naučíš.“
„Ale já...“ k čemu to proboha může potřebovat, napadlo ji. Vždyť má univerzálního tlumočníka...
„Jinou práci pro tebe nemám,“ jeho tón zněl mírně výhružně.
Kara si ho změřila pohledem. „Tak dobře, udělám to.“
Sagh spokojeně přikývl a odškrtl si položku v paddu. „Na první lekci se dostav ve dvě hodiny odpoledne sem. Do té doby máš volno.“

„Co mohu udělat pro krásnou dámu?“ sametový hlas vyvedl Karu poněkud z míry.
„Eh, to mluvíte se mnou?“ vrátila se pohledem ke skladníkovi. Respektive k jeho hrudníku, protože Rainojin pomocník byl skoro o dvě hlavy vyšší. Pod oblečením se mu rýsovaly svaly. Kara si představila, jak by vypadal nahý, určitě by se neměl za co stydět... Jestlipak by se nechal dostat do její postele? Určitě je zkušený.... ucítila zvláštní touhu v podbřišku. Z jeho hlasu se jí podlamovaly kolena...
„Jmenuji se Liam, máte nějaké přání?“
Jo, vyspi se se mnou... Málem z ní vypadlo nahlas. Potřásla hlavou. Sakra, Karo, vzpamatuj se, co je to s tebou...
Liam ji pozoroval s mírným pobavením v oříškově hnědých očích.
„Já... já...chtěla jsem... spodní prádlo,“ vyhrkla nakonec.
„Ano?“ v očích se mu blýsklo. Přistoupil ke konzoli. „A jaké by mělo být? Něco pro běžné nošení nebo snad něco speciálnějšího?“ zapředl.
„Běžné nošení,“ Kara se trochu vzpamatovala. Co to s ní je? Normálně přece z žádného lidského chlapa takhle neblázní...
„Vaše velikost?“
„Třicet osm.“ Leda, že by to nebyl člověk...
„Barva?“
Věci zapadly na své místo. „Seš delťan, že jo?“ zavrčela.
„Správně,“ Liam se na ni usmál. Klingoni vždycky zareagovali podrážděně, když rozpoznali nějakého delťana, zřejmě proto, že si připadali zranitelní.
Vztek Kaře trochu pročistil hlavu. „Bavíš se dobře?“
Liam potřásl hlavou. „Ne, ani ne. Takže ta barva?“
„Jo... černá.“
Vyťukal něco na konzoli a z replikátoru vypadlo požadované.
„Ještě něco?“
„Potřebuju nějaká trička, dvoje kalhoty, ještě jednu přikrývku...“ Kara se snažila odpoutat svou pozornost od Liama, tak si prohlížela místnost. Byla plná beden, připoutaných k sobě navzájem i k podlaze, označených adresou ručení, kódy pro obsah... na jedné bedně zachytila klingonský nápis. Adresa. To místo znala, jako malá tam byla na výletě s rodiči. Bylo to kousek od domova... Něco ji napadlo.
„Mohla bych dostat ještě kombinézu? Takovou tu univerzální...“
Liam jí vydal požadované a Kara se na něj usmála. „Děkuju za pomoc,“ popadla věci a odešla. Musí si toho spoustu promyslet.

Kara si naposledy prošla poznámky v paddu a zkontrolovala hodiny. Bylo přesně dvě, tak zazvonila u dveří. Na Saghovo svolení vstoupila dovnitř.
„Jsi dochvilná,“ ocenil její snahu.
Kara kývla. „Než tě začnu učit, chci se tě zeptat na jednu věc... K čemu potřebuješ klingonštinu?“
Sagh by se divil, kdyby se nezeptala. Vlastně si už skoro dělal starosti, že ji to snad nezajímá.. „V posledních měsících čím dál více našich zakázek směřuje do klingonského prostoru. Znalost klingonského jazyka by jednání podstatně urychlila.“
To Kara chápala. I když ji trochu překvapilo, že její soukmenovci byli ochotní obchodovat s romulanem. Snad leda že by... „Zakázky jakého druhu?“
„Obchod. Se zbraněmi.“
„Rozumím.“ Federace se na takovýto druh obchodu nedívala příliš dobře, ale chtít od klingonů, aby nenakupovali zbraně, by bylo stejné jako chtít po nich aby nedýchali.
„Výborně. Můžeme začít?“
Kara mu podala padd. „Tohle je učebnice, kterou jsme používali na kurzu Akademie. Je tam vysvětlena gramatika a slovníček nejběžnějších slov. To je věc, kterou se můžeš naučit sám ve volném čase. Já se s tebou zaměřím nejdříve na výslovnost, ta je klíčová. Jakým způsobem chceš mluvit?“
„Jak to myslíš, jakým způsobem?“
„Klingonský přízvuk se liší nejen podle kraje, odkud pochází mluvčí, ale i podle postavení mluvčího. Oficiální přízvuk je ten, kterým mluví císař. Můžu tě třeba naučit otrockou klingonštinu, ta není tak složitá...“
„Ale?“
„Neměl bys žádný respekt.“
„Nauč mě oficiální přízvuk.“
„Dobře. Začneme abecedou. Najdi si ji v paddu, je hned na začátku... Klingonština neklingonům zní jako směs chrčení, vrčení a kašlání, zvlášť pokud je mluvčí rozrušený...“ plynule přešla do klingonštiny, „takže takový pitomý romulani jako jsi ty, nepoznají co kdo říká.“
„Co jsi právě teď řekla?“ Sagh se tvářil jako neviňátko, i když ve skutečnosti už pár klingonských nadávek znal, zvláště ty co obsahovaly slovo „romuluSngan“.
„Nic důležitého, jen jsem chtěla, abys věděl jak to má znít.“
Sagh se podíval na tabulku písmenek v paddu. „Většina těch písmen se vyslovuje podobně jako federační standard.“
„Ano. Důležitá jsou ale právě ta, která se tak nevyslovují. Například ve skutečnosti žádní klingoni neexistují.“
„Ne?“ tak tohle bylo pro Sagha opravdu překvapení. „A co tedy jsi ty?“
„tlhIngan jIH.“
„Eh...jak jsi to řekla?“
„tlhIngan jIH,“ zopakovala. „tlhIngan je správný výraz pro klingona, jIH je samostatně stojící zájmeno ve smyslu „já jsem“.“
„Takže ty jsi...“ zkusil neznámé slovo na jazyku, „tlingon?“
„tlhIngan,“ vyslovila pečlivě a pomalu.
„t...tlngan?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Zkus to znovu,“ natáhla ruku k jeho hrdlu.
Vzápětí Sagh stál a držel ji za zápěstí.
„Au...“ Kara se mu zkusila vyškubnout, ale držel ji pevně. Odtáhl její ruku od svého krku.
„Co sis myslela, že děláš?“ zeptal se úsečně, probodával ji pohledem.
Kara vypadala dost zaskočeně, skoro šokovaně. „Já...jenom jsem chtěla... Tvůj hrtan. Neumí se nastavit do správné polohy, chtěla jsem pomoct, abys to mohl vyslovit správně.“
„Nikdy, za žádných okolností, se mě nedotýkej bez varování. Máš štěstí, že jsem ti tu ruku nezlomil,“ aby zdůraznil varování, stiskl její zápěstí ještě silněji. Pak ji konečně pustil.
Kara si rozmasírovala zápěstí. „Já...budu si to pamatovat.“
Přikývnul. „A teď mi ukaž jak na to.“
Kara trochu váhavě natáhla znovu ruku k němu, přitiskla pár prstů na hrtan, který cítila pod kůží. „Zkus to teď..“
„tl.h..Ingan? tlh...Ingan. tlhIngan. tlhIngan, tlhIngan, tlhIngan...“
Kara odtáhla ruku. „Správně. Vnímáš ten rozdíl?“
„Ano.“
„Myslím že pro dnešek je toho dost. Trénuj to a přečti si věci v paddu. Jo a s tréninkem opatrně, mohl bys dostat zánět.“
„Cože? Z klingonštiny?“
„Jo. Na Akademii ho měla půlka třídy. tlhIngan Hol je náročný jazyk.“
Kara vyšla ze dveří. Byla ráda že vypadla ven, to co se stalo ji vyděsilo. Co je ten chlap zač? Byl tak rychlý, že její reflexy nestihly reagovat. Romulani by neměli být tak rychlí. Musí mít snad nějaký trénink nebo co... Každopádně by si měla hodně rozmyslet, jestli proti němu bude něco zkoušet.

Kara naposledy přelétla pohledem věci rozložené na posteli a odškrtávala položky na pomyslném seznamu v hlavě. Jedna víceúčelová kombinéza, tu získala ve skladu. Byla pohodlná, nebránila v pohybu a hlavně byla termoizolační – Kara nemohla spoléhat na to, že v přepravní bedně bude kdovíjaké teplo. Nápis na bedně sice deklaroval obsah jako „lékařské materiály“, takže by bedna měla zůstávat v konstantní teplotě a moc s ní netřískat, ale i tak. Vedle kombinézy položila pohotovostní kyslíkovou masku, kterou vzala v výklenku pod panelem zamykajícím dveře. Byla tam připravena pro nouzové situace, což podle Kary odpovídalo.
Nejdůležitější součástí Kařiny „výzbroje“ byl univerzální šroubovák. Kara hlavního inženýra vylákala do kajuty pod záminkou, že má rozbitý světelný panel na stropě. Když se Shika věnoval opravě, vytáhla mu z brašny jeden z rezervních šroubováků. Sázela na to, že při množství zařízení, které měl v brašně měl naházené, si zmizení jednoho nevšimne.
Zkontrolovala čas. Za tři hodiny bude zásilka expedována ven. Byl čas začít.

Do skladu se dostala snadno, systémem servisních průlezů. Vlezla do chodby ze svého pokoje a pak se stačilo jen orientovat podle nápisů. Cestu si už před tím prověřila. Ve skladu nikdo nebyl, skladníci měli přijít až bude zásilku třeba vyexpedovat.
Kara si začala prohlížet zámky na bedně. Musela je otevřít tak, aby to nebylo poznat a pak zevnitř za sebou zavřít. Copak jsem nějaký pašerák?! zavrčela v duchu.
Naštěstí nebyla bedna zamčená, jen zaklapnutá. Stačilo stlačit zámek a víko šlo zvednout. Bylo ale těžké a zavíralo se svou vahou. Otevřela bednu a prohlížela si obsah. Ušklíbla se, prý „lékařský materiál“. V bedně byly naskládány štočky tkaných látek nejrůznějších vzorů. Kara zavrtěla překvapeně hlavou, čekala zbraně. Tohle vypadalo spíš jako platba. Ale za co? A proč to vůbec Sagh schovával jako lékařský materiál? Na dovozu látek přece nebylo nic nelegálního!
Nakonec pokrčila rameny, jí to může být jedno. Vytahala všechny štočky a naskládala je do údržbářské chodby, tam si jich nikdo nevšimne. A Sagh ji nebude moct nařknout z toho, že je zlodějka, když to jenom přemístila. Vrátila na místo panel kryjící vlez do průlezu a zašroubovala ho. Teď nikdo nepozná že se tam něco dělo, usmála se pro sebe. Jednoduchý plán, skvělý výsledek. Představila si, jak Saghovi sklapne, až to zjistí. Třeba to konečně smaže ten samolibý výraz z jeho ksichtu...
q’est! Jak se zamyslela, sklouzl jí šroubovák, který se snažila vzepřít do zámku, a víko bedny jí přiskříplo prsty. Vrrrrrr, vztekle do bedny kopla, jako by to byl nějaký nepřítel. Bolelo to! Zkusila prsty vytáhnout, ale víko drželo pevně. A šroubovák se odkutálel po podlaze na místo, kam nedosáhla. q’est! q’est! q’est! nadávala v duchu. Až přijdou skladníci, tak se smíchy počurají, jestli ji takhle najdou! A co teprve až se přijde podívat Sagh... fantazie Kaře vykreslovala nepěkné obrázky.
Tak to tedy ne! Vecpala druhou ruku do škvíry také a napřela svaly. Nakonec se jí podařilo víko opět odtáhnout. V prstech jí škubalo, ale při zběžné prohlídce to nevypadalo, že by byly nějak poškozené. Sebrala šroubovák a teď už mnohem opatrněji pokračovala v práci.
Nakonec se jí podařilo udržet víko pootevřené a mezerou mezi ním a bokem bedny se vsunout dovnitř. Snad jsem na nic nezapomněla, pomyslela si a vytáhla šroubovák ze zámku. S lehkým zaduněním se víko zaklaplo a Kara zůstala ve tmě.


1. část: Zatracený romulan
3. část: Ztráty a nálezy
4. část: Horské vrcholky
5. část: Slovo romulana
6. část: Nebezpečné známosti
7. část: Pravidla zisku
8. část: Zisk je risk
9. část: Plamen svíčky
10. část: Komu zvoní hrana