Kara mia - 5. část: Slovo romulana (Pantarei)

Karu to pomalu přestávalo bavit. Už druhý den se Sagh hrabal v paddech se schématy a z ní si dělal jenom poskoka. Podej tohle, přines tamto... kdyby se alespoň někam letělo! Měla toho tak akorát.
Z přemítání ji vyrušil stín, který přeběhl přes okno.
Venku se něco hýbe? Rozhodla se, že se půjde podívat.
Když za Karou zaklaply dveře raketoplánu, Saghovi se ulevilo. Kéž by zůstala venku alespoň pár hodin, přál si vroucně. Se zlomenýma nohama mohl jen ležet nebo sedět a být bezmocný. Nelíbilo se mu, být bezmocný. Být bezmocný a zavřený s nervózní klingonkou bylo ještě horší. Zdálo se, že ji provokuje i jeho pohled. A každá, byť pečlivě zdvořile formulovaná prosba, se mohla setkat s agresivním výbuchem.
Dovolil si ten přepych a na chvíli odložil padd s nákresy hlavních plazmových rozvodů raketoplánu. Protáhl si záda. Snažil se přijít na způsob, jak rozvody opravit. Až bude raketoplán schopný letu, snad se Kara uklidní. Nebo alespoň podporu životního prostředí, aby se mohl zbavit respirátoru a té proklaté zimy...

Kap...
Kap...
Saghovi na obličej dopadaly kapky nějaké tekutiny. Zřejmě usnul... otevřel oči.
Kara se skláněla nad ním a do obličeje mu kapala krev z nějakého ptáka. Musela ho ulovit venku...
Posadil se. „Dej to pryč!“
Kara zavrtěla hlavou. „Vypij krev, bude ti lépe...“
„Ne!“ odmítl. Ten návrh byl nechutný!
Kara zaťala nehty do ptačí mrtvoly a roztrhla ji ve dví. Z vnitřku vytrhla kus nevábně vypadajících vnitřnosti. „Játra. Jsou zdravá...“ strčila mu je před nos.
Sagh potlačil dávicí reflex. „Já nejsem klingon! Nechci to!“
Kara zmateně stáhla ruku, pak játra snědla sama. Pustila se do ptáka zuby a nehty.
Sagh se znechuceně odvrátil, byly věci, které opravdu vidět nemusel. Snažil se očistit se od krve, jak nejlépe to šlo, a ignoroval zvuky praskajících kostí.
Najednou bylo ticho.
„Jestli už si dojedla, vyhoď zbytky ven.“
Kara zavrčela. „Moje kořist!“
Sagh se otočil, ten zvuk se mu vůbec nelíbil. Jestli na něj zaútočí...
Kara klečela, obličej a předek kombinézy měla od krve a peří, zbytky mršiny ležely před ní.
„Moje kořist!!“ zopakovala s výhružným vrčením. Ale nehýbala se. V očích měla zvláštní pohled... Jako by ho k něčemu vyzývala.
„Tak se s tou tvou kořistí seber a běž ven.“
Vrrrrrrr. „Moje!!“
Sagh nechápal, co se děje. Co to mělo být? Provokace? Rozhodně se nehodlal nechat vyprovokovat. „Ta mršina s námi nikam nepoletí.“
Chvíli na něj zuřivě zírala, ale pak se zdálo, že napětí povolilo. Pomalu se zvedla, posbírala zbytky a peří a opravdu odešla ven.
Sagh si oddechl. Dokončil očistu a vrátil se k paddům.

Kara přišla až za hodinu. Po krvi nebylo ani památky, zřejmě se venku očistila sněhem.
„Pustíš mě na deku?“ zeptala se tiše.
Sagh k ní zvedl pohled. „Nemůžeš si vzít jinou?“
„Máš obě dvě,“ pohodila hlavou.
„No dobře,“ posbíral paddy a uvolnil jí místo.
Lehla si zády k němu.
Sagh se odsunul tak, aby se jí nedotýkal, a vrátil se k práci.
„Romulani vůbec ničemu nerozumí...“ ozvala se za chvíli.
„Prosím?“
„Jsou na nic, ničemu nerozumí,“ zopakovala s jistým zvráceným potěšením v hlase.
Sagh odložil padd. „Čemu nerozumí?“
„Ničemu.“
Tohle bude na dlouho, pomyslel si Sagh. „Pokud nemáš nějaké konkrétní obvinění, tak raději mlč.“
Mlčení jí vydrželo asi půl minuty, potom prohlásila, že romulani jsou hloupí.
„Když myslíš...“ Sagh se snažil ze všech sil ovládnout. Kdyby jí v současné kondici pár vrazil, vymetla by s ním raketoplán. Snažil se soustředit na něco jiného. Škoda, že kostní regenerátor z lékárničky byl vybitý. Spravil by si nohy a pak si to s Karou vyřídil.. Možná by šel napojit na nouzový zdroj, napadlo ho. Začal v hromádce paddů hledat ten správný.

Kara se probudila s bolestí hlavy. A jazyk se jí lepil žízní na patro. Jako by měla po flámu... A to byla jenom lovit... Hrklo v ní, když si uvědomila, co vyváděla potom. Lov byl pro klingony vždycky vzrušující zábava. Vracel je ke kořenům, do doby, kdy se klingoni řídili primitivními pudy jako je touha zabít nebo pářit se... Díky Kahlessovi, že Sagh je tak natvrdlý a nedošlo mu to. Ještě, že sníh venku je tak ledový...
Vstala, že se půjde napít.
Sagh byl ještě vzhůru, zkoumal odhalené rozvody na stěně a v ruce měl krátkou tyčinku...
Kara se zarazila. Kostní regenerátor. Co to s ním dělá? Zkouší ho nabít z rozvodu?
„Dej mi to!“ postavila se k němu a natáhla panovačně ruku.
Sagh sevřel regenerátor v pěsti. „Proč bych to měl dělat?“
„Protože, když mi ho nedáš, tak si ho vezmu sama! Nenechám se od tebe zase podvést!!“ Kaře bylo jasné, co se stane, až bude Sagh schopný chůze.
„Podvést?“ povytáhl obočí.
„Nebudeš mě už potřebovat, zbavíš se mě,“ vysvětlila vcelku klidně. Ale srdce jí poplašeně tlouklo.
„Ne. Neudělám to. Vysloužila sis svobodu.“
Na to ti tak skočím... pomyslela si. Ale na druhou stranu, co když...
Sagh vycítil, že váhá. „Ber to jako tvůj život za můj.“
To Kaře smysl dávalo. „Ale přesto... jestli něco zkusíš...“
„Věřil jsem tvému slovu, Karo, věř ty mému.“
Klingonovi by věřila. Ale jakou cenu má slovo romulana? „No... dobře...“ řekla nakonec váhavě. Ještě po něm vrhla poslední nedůvěřivý pohled a odešla si pro vodu.
Sagh se vrátil k práci.

Za nejvyšším vrcholkem skály pomalu vykouklo místní slunce. Jeho paprsky dopadaly na úbočí hory a odrážely se od krystalků zmrzlé vody v úžlabině pod ním. Jeden ze zvědavých paprsků se dotkl i kovového objektu ležícím v brázdě, kterou vyryl při svém dopadu. Světlo dopadlo oknem na dvě postavy choulící se pod dekou na podlaze...
Sagh zamrkal a otočil hlavu od slunce. Opatrně, aby nevzbudil Karu spící vedle něj, se posadil. I když toho v noci příliš nenaspal, cítil se odpočatý a svěží. Nejspíš to bylo radostí z úspěchu, usmál se. V noci se mu podařilo regenerátor napojit na zdroj energie raketoplánu a konečně si zregenerovat ty kosti.
Je čas na první kroky...
Cítil se jako batole, které poprvé zkouší chodit. Ale nohy nebolely a to bylo hlavní. Zkusmo se prošel po raketoplánu.
Kara zvedla hlavu a chvíli na něj zírala. „Co tady sakra couráš,“ otráveně se přetočila na bok a zase zavřela oči.
To byla ta poslední kapka. Sagh měl jejího provokování tak akorát dost. „Je na čase, aby ses naučila slušnému chování,“ sdělil jí ledovým tónem, který by Gorva varoval před nebezpečím.
Kara Sagha tak dobře neznala. „Od koho? Snad od tebe?“ prskla posměšně.
„Ne. Ke mně.“ Sagh ji chytil za zápěstí a mrsknul s ní po podlaze.
Karu okamžitě rozespalost přešla. Na boj musí být dva, jak praví klingonské přísloví. Co se toho týče, Kara byla víc než ochotná třeba mu znovu přerazit ty jeho zatracený nohy...
Zavrčela a vrhla se na něj přímo z podřepu.
Sagh uskočil stranou a zkusil jí přišlápnout záda...
Klingonka se odkulila. Okamžitě zkusila vstát.
Saghova pěst ji zasáhla do ramene a odmrštila ke zdi. „Na klingony platí jediná věc. Výprask!“
Kara zuřivě zavrčela, rameno ji brnělo. Odrazila se od zdi a znovu na Sagha zaútočila.
Chytil ji za zápěstí, využil její energie a strhl ji kupředu. Jak ho míjela, ještě ji dlaní pleskl přes hýždě.
Dopadla horní částí trupu na konzoli. Náraz jí na chvíli vyrazil dech.
„Buď přestaneš být drzá, nebo s tebou vymetu podlahu!“ Sagh stál za ní, ale neútočil.
Kara se otočila, aby na něj viděla. I když byla vzteklá a lapala po dechu, uvědomovala si, že se ji nesnaží zabít... „Dostaneš...co zasloužíš!!“ procedila skrz zuby.
Sagh se jenom ušklíbl.
Opírajíce se o konzoli, prudce vykopla snožmo proti Saghově hrudníku.
Sagh zachytil její kotníky a udělal krok dozadu. Pak ji pustil.
Kara se pokusila v pádu otočit, aby dopadla na všechny čtyři, ale podařilo se jí spadnout na bok. Vzápětí ucítila další ránu na své zadnici.
Sagh využil toho, že ji dopad částečně omráčil, a přidal ji ještě další. „Ty drzosti skončily, rozumíš?!“
„Jdi k čertu!!“ Kara byla vzteky bez sebe. On se s ní nesnaží bojovat, on si s ní hraje!! O co mu sakra jde?!
Sagh si přidřepl a opřel se jí kolenem do zad. „Až po tobě.“
Kara se marně zkusila zvednout, pravou ruku měla uvězněnou pod tělem a levou jí Sagh zkroutil na lopatku. „Pust mě!!“
„Až se omluvíš.“
„Klingoni se neomlouvají!“ vyprskla vztekle.
„Ty budeš,“ v Saghově hlase zaznívala neochvějná jistota.
Kara se mu zkusila vykroutit. Ale zároveň ji celá situace jistým způsobem vzrušovala. Sagh se choval jako klingon. Jako silný, mocný válečník, jehož slovo je zákonem... Kdyby nebyl romulan, Kara by se mu už dávno vzdala.
„Není to tak složité. Stačí říct omlouvám se. Dvě slova. To určitě zvládne i klingon.“ Sagh jí tlačil zápěstí po zádech výš.
Posměch v jeho hlase Karu dráždil. Ale kvůli bolesti ve zkroucené ruce se neodvažovala pohnout. Cenila zuby a tlumeně vrčela.
„Chceš, abych ti tu ruku zlomil?“
Tiché zakňučení, které se ozvalo v odpověď, překvapilo jak Sagha tak Karu.
„To měl být souhlas?“
„Ne...“ zavrčela.
Sagh si všiml, že zrychleně dýchá. Že by měla strach? „Takže bych měl předpokládat, že ruku mít zlomenou nechceš.“
Kara zůstala zticha.
Zesílil stisk ruky. „Odpověz!“
„Ne...“
„Ne co? Neodpovíš? Nebo ne, nemám předpokládat, že zlomeninu mít nechceš?“
Kaře chvíli trvalo, než z věty pochopila, co jí říká. „Chci mít kosti v celku.“
„Výborně. Takže?“
„Takže mě pusť, dřív než...“ Kara se zarazila.
Sagh začínal mít dojem, že tady něco nehraje. Že mu něco uniká... „Než co, Karo?“
Kruci... Kara zatnula zuby. Musí víc dávat pozor na to, co říká... „Do toho ti nic není!“
Sagh ji zase plesknul přes zadek. „Nemáš na výběr! Odpověz.“
Kara zkusila znovu proti němu napnout svaly, ale zjistila, že se nehne ani o kousek. Držel ji pevně a svou vahou ji tiskl k zemi. Cítila, jak ji ve spáncích buší krev. Svářili se v ní dva protichůdné pocity. Na jednu stranu, je to romulan a měla by ho nenávidět. Zničit... Ale zatím to byl pokaždé on, kdo ji porazil. A nezabil. To u klingonů něco znamená... Je to romulan. ROMULAN!!
„No tak, bude to?!“ Sagh ztrácel trpělivost. Chtěl od ní jen trochu respektu, copak to nechápala? „Mám ti snad pomoct?!“
„Ano!!“ vyletělo z Kary dřív, než si uvědomila, co říká. Vzápětí sevřela rty pevně k sobě, ale už bylo pozdě.
Sagh na ni překvapeně zůstal zírat. „Prosím?“
Kara jeho pohled nevydržela a zavřela oči. „Já... omlouvám se,“ zašeptala tiše. Až neuvěřitelně pokorně na to, jak se chovala před chvílí.
Jak to myslela, že jí má pomoct? Saghovi začalo docházet pár věcí z posledních dnů... to její extempore s uloveným ptákem, že romulani ničemu nerozumí... Začalo to do sebe zapadat. Možná je to, co se říká o klingonkách, pravda. Když nad tím tak uvažoval... Kara nebyla vůbec ošklivá...
Když bylo dlouho ticho, Kara se odvážila na Sagha podívat. „Řekla jsem, co jsi chtěl slyšet. Tak mě pusť... prosím,“ dodala, aby ji zase nenařkl z toho, že je drzá. Jediné, co teď chtěla, bylo vyběhnout ven a zahrabat se do sněhu.
Sagh povolil sevření jejího zápěstí, ale nevypadalo to, že by se chtěl zvednout. Přejel jí rukou po stehně. „S čím přesně jsi to chtěla pomoct, Karo?“ naklonil se a zašeptal jí to přímo do ucha.
„No...já... ty...“ zakoktala se jako malá.
Sagh sjel dlaní z jejího stehna přes boky až na ňadro. „Ano. Já. A ty.“
V Kaře se tajil dech. „Ty... bys chtěl?“
„Chtěl,“ s mírným úsměvem ji políbil na ušní lalůček. „Co ty?“
„Moc...“ zakňučela tiše.
Sagh nahmatal zip její kombinézy a pomalu ji začal rozepínat. „Dobře. Ale nesmíš kousat, ano?“
Kara vážně přikývla. „Nebudu.“
Sagh ji místo odpovědi začal líbat na ústa.

Kara se s protáhla, sebrala svou kombinézu a vyklouzla tiše ven. Sagh ještě spal a ona ho nehodlala budit, potřebovala si sama promyslet pár věcí. Venku byla zase obloha bez mráčku, až už to bylo Kaře divné. Sníh ji studil do bosých nohou, ale jí to nevadilo. Její rodina pocházela z hor v Cha’qry a Kara byla od mala zvyklá se otužovat. I když slýchávala historky o klingonech z nížin, které prý pouhý letní mráz zabil.
Nabrala hrst sněhu a začala se s ním umývat. S koupelí se to sice nedalo srovnat, ale lepší než dýkou do oka, pomyslela si. Kombinézu taky otřela sněhem. Až Sagh spraví replikátor, oblečení bude první věc, co si objedná, umínila si.
Sagh... přemýšlela, co teď s ním. Tedy... stěžovat si neměla na co. Spíš naopak. Jenže... mít dlouhodobější vztah s romulanem... V Říši by to mohli dokonce považovat za zradu. Ale Říše je daleko a nikomu tam do toho nic není. No... nejlepší bude, nechat věci zatím být. Sagh byl pěkný a šikovný kus chlapa, pokud bude o něco stát, tak si určitě poradí. A když ne... i to Kara přežije.
Uvědomila si, že v poslední době zanedbávala cvičení, měla by to dohnat...

Sagha probudilo kručení v břiše. Měl hlad a žízeň a taky by potřeboval koupel... vlastně proč ne, usmál se. Jak zapojit podporu života a spustit sprchu, na to přišel už v noci, jen se jaksi nedostal k tomu, aby to zkusil. Kara nebyla nikde v dohledu a Sagh ji zrovna teď nepostrádal, potřeboval být sám. Vytáhl nářadí a pustil se do toho...
Sice potřeboval ještě pár věcí zkontrolovat v manuálech, ale nakonec se podařilo. Horká sprcha uvolnila napětí ve svalech a jídlo z replikátoru ho příjemně naladilo, takže se věnoval další práci. Rozhodl se, že nemá smysl řešit Karu. Co se stalo, stalo se a jak to bude dál se uvidí, až se ta holka vrátí.

Když klaply dveře, ani nezvedl hlavu od práce. „Spravil jsem replikátor, jestli máš hlad...“
„Jo, díky...“ tváří v tvář Saghovi se Kařina vnitřní jistota kamsi vytratila. Mlčky si objednala z replikátoru nějaké maso a pak ho pomalu žvýkala...
„V koupelně je i teplá voda, jestli se chceš zahřát.“
„Není mi zima.“
Když ne, tak ne... Nahlas Sagh neřekl nic a pokračoval v práci.
Kara se rozhlédla okolo. Na zemi se válely deky a potravinové dávky, léky... potřebovala se zaměstnat, tak se rozhodla trochu uklidit. Ale to ticho jí začalo lézt na nervy.
„A už toho mám dost!“ třískla vztekle s lékárničkou na zem.
Sagh překvapeně zvedl hlavu. „Co se děje?“ zeptal se nechápavě.
„Nic. Právě že vůbec nic!!“
„Pak nechápu, proč se rozčiluješ,“ odvětil Sagh klidně a sklonil hlavu k paddu.
„To se jako budeme tvářit, že se nic nestalo?!“ kopla mu Kara do stolu.
Sagh se na ni pronikavě zadíval. „Chceš si snad stěžovat?“
Pod jeho pohledem Kara trochu vychladla. „No to zrovna ne....“
„Tak co tě žere?“
„Ty.“
„Já?“ řekl nechápavě. „Já ti přece nic ti nedělám.“
„Právě!! Chováš se, jako by se vůbec nic nestalo!!“
„A jak bych se měl podle tebe chovat?“
No...tak to Karu právě teď vůbec nenapadalo.
„Snad jsi nečekala, že ti tady budu na kolenou vyznávat lásku?“ Saghův hlas začínal dostávat nepříjemně jízlivý podtón.
„To zrovna ne, ale...“
Nenechal ji ani domluvit. „Fajn. Tak mě teď nech...“
Kara chvíli vzteky ani nemohla najít slova. Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím. V nich se ještě zastavila a přes rameno na Sagha houkla „A příště si TO můžeš udělat v koupelně sám!!“

Vrátila se, až když ji vztek přešel. S překvapením zjistila, že Sagh sklidil věci ze stolu a nachystal talíře...dva. I dvě skleničky na víno.
„Zrovna si dělám jídlo, dáš si se mnou?“
Kara pomalu kývla a posadila se, při tom ho ostražitě sledovala.
Naložil jí na talíř něco, co nedokázala rozpoznat. „Co je to?“
„Viinerine. Tradiční romulanské jídlo... Nekousne tě,“ dodal, když viděl její nedůvěřivý pohled.
„Hm...“ Kara si opatrně nabrala lžičku a ochutnala. „Není to tak špatné...“
Sagh se usmál a pustil se do jídla, viinerine už dlouho neměl a přišlo mu k chuti. V půlce si uvědomil, že ho Kara po očku pozoruje. „Děje se něco?“
„Saghu.... já ti vůbec nerozumím.“
„Co prosím?“
„Nevyznám se v tom,“ přiznala nešťastně. „Nejdřív mě vyhodíš a teď ta večeře...“
„Snažil jsem se pracovat, rušila si mě.“
„Ale...“
„Podívej, Karo, já proti tobě nic nemám. Naopak. Jen se zatím nechci vázat.“
„Kdybych byla romulanka, choval by ses jinak...“ povzdechla si se sklopenou hlavou.
„Ne, nechoval.“
„Ne?“ prudce hlavu zase zvedla.
„Ne. Je mi jedno jestli jsi romulanka nebo klingonka. V současnosti nestojím o žádný trvalý citový vztah.“
„Aha,“ Kara překvapivě vypadala, že se jí ulevilo. „To dovedu pochopit. Má to něco společného s tím náramkem, co nosíš, že jo? Je to ženský náramek...“
Toho si Kara musela všimnout, když se svlékl. Obvykle ho totiž ukrýval pod rukávem. „Ano. Víš... patřil ženě, kterou jsem kdysi miloval... Tohle je jediné, co mi po ní zbylo. Nedokážu na ni jen tak zapomenout.“ Tak to byla částečně i pravda.
Kara přikývla. „Rozumím. Ani já se nechci dlouhodobě vázat... když jsem to udělala posledně, ukázalo se to jako nejblbější nápad jaký jsem kdy měla.“
Chvíli bylo úplné ticho.
Potom jí Sagh nalil do sklenice víno. „Co takhle přípitek?“
„Přípitek na co?“
„Co třeba na nezávazné vztahy?“ usmál se.
Kara se rozesmála a přiťukli si.

(Pokračování příště)


1. část: Zatracený romulan
2. část: Loď, klingonka a bedna
3. část: Ztráty a nálezy
4. část: Horské vrcholky
6. část: Nebezpečné známosti
7. část: Pravidla zisku
8. část: Zisk je risk
9. část: Plamen svíčky
10. část: Komu zvoní hrana