Kara mia - 6. část: Nebezpečné známosti (Pantarei)

„Řídící středisko kosmodromu lodi XB-4747. Máte povolení k přistání, opakuji, bylo vám uděleno povolení k přistání.“
Gorv potvrdil příjem a operátor řídícího střediska zmizel z obrazovky. Loď byla dostatečně malá, aby mohla přistát na planetárním povrchu. Haerh, planeta třídy N, se nacházela v pásu mezi územím Spojené federace planet a Romulanským impériem. Oficiálně spadala pod vlastní správu, ale bylo veřejným tajemstvím, že planetu mají pod nepřímou kontrolou romulani. Stejně jako fakt, že v takových podmínkách pašeráctví a překupnictví přímo bujelo.
Pilot jemně navedl loď na přistání a brzy už spočívala na vyhrazeném místě. Hlavní obrazovka na můstku opět ožila. „XB-4747, připravte se na celní prohlídku.“
Celní prohlídka? Gorv nebyl na Haerhu poprvé a tohle byla novinka. Ty nikdy nevěstí nic dobrýho, pomyslel si v duchu. Ale nic jiného než souhlasit stejně nemohl.

„Jméno lodi?“
„Rajisurabbu Maru.“
Celní úředník si něco poznačil do formuláře. „Registrační číslo XB-4747.
Registrováno kde?“
„Planeta Tokaruku Hainoi.“
Další odškrtnutá kolonka. Jestli něco Gorv nesnášel, byly to formality. Otázky šly rychle za sebou. Jméno kapitána (uvedl svoje), místo odletu, cíl...
„Seznam nákladu?“
Gorv mu podal datový nosič a doufal, že 300 kreditů je dost na to, aby úředník ztratil chuť se na náklad podívat. A že to není ani tolik, aby nezískal dojem, že by více mohl získat od místní správy za oznámení pašeráka.
„V pořádku.“ Celní úředník ani nemrkl, když se mu kredity automaticky převedly na osobní účet. Vrátil Gorvovi nosič a potvrdil v paddu povolení k vylodění. „Děkuji, byla radost s vámi spolupracovat,“ pokynul mu na pozdrav.
„Nápodobně,“ Gorv se usmál a sledoval jak úředník opouští loď.

Vykládka zboží proběhla v pořádku a Gorv dal posádce třídenní volno, jak byl domluvený se Saghem. Ale než si půjde volna užít on sám, musí doručit ještě jednu zásilku. Cestou se stavil v kanceláři kosmodromu a nechal jim tam nabídku doručení zásilky z Haerhu na Cibrom, tento úsek zpáteční cesty měli nepokrytý a létat s poloprázdnou lodí nebylo příliš ekonomické.
Před barem se na chvíli zastavil a prohlížel si vývěsní štít. Bar U opilého tuřínu. Vedle toho bylo namalováno něco, co mu ze všeho nejvíc připomínalo rakovinný nádor. V duchu zavrtěl hlavou. Tady už opravdu někoho nenapadlo nic lepšího jak to pojmenovat...
No, nebyl tady od toho, aby hodnotil literární kreativitu majitele baru. Vstoupil dovnitř.

Na malém pódiu se u tyče líně kroutila poněkud životem unavená caitianka a snažila se k tomu zpívat „Když v báru houstne dým...“ nebo nějakou podobně unylou píseň, jak už to tak v podobných zařízeních bývá. Nevypadalo to, že by jí někdo věnoval pozornost. Jinak v baru bylo docela plno, na to, že večer sotva začínal. Barman byl bolian a měl plné ruce práce. Třeba tu čepují něco speciálního... napadlo Gorva. Hned vedle dveří stál vyhazovač, orionec skoro tak mohutný jako Gorv. Pokynul mu hlavou, jako jeden profesionál druhému.
Gorv zamířil k baru a cestou si prohlížel osazenstvo. Obvyklá směska různých ras, ponejvíce lidí. Seděli po několika u malých stolků nebo v oddělených boxech, někteří spolu hovořili, jiní byli v různých stádiích opilosti. Na takovém místě by očekával spoustu klingonů, pokud by o ovšem nebylo tak blízko romulanské hranice... to by museli být sebevrazi.
Koutkem oka zachytil mihnutí bílé barvy... otočil tím směrem hlavu. V jednom z boxů seděla samotná postava. Gorv nemohl určit, jestli je to žena nebo muž, měla na sobě bílý přehoz s kapucí. I když jí neviděl do tváře, z nějakého důvodu ho zamrazilo. Jako by se kolem ní soustředilo ticho...
Gorv narazil do servírky. „Promiňte...“
„Nic se neděje,“ usmála se na něj zářivým úsměvem. „Budete si něco přát?“
„Mám tady rezervovaný stůl.“
„Na jméno?“ servírka byla typu „mužský sen“. Boty na vysokém jehlovém podpatku, šaty tak krátké, že když se předklonila pro něco, co jí upadlo, byly vidět kalhotky s kraječkou...
„Rasca.“
„Tak pojďte za mnou...“ Navíc vypadala jako někdo, komu věci padají velmi často a s potěšením.
Vedla ho kolem stolků dozadu, do jednoho z prázdných boxů. Gorv sledoval její hýždě, jak se zvolna houpou sem a tam. Možná by měla po směně volno? „Tady,“ ukázala mu rukou, pro případ že by si nebyl jistý, kam si sednout.
„Budete si přát něco k pití?“
„Pivo, jedno,“ Gorv se posadil zády ke stěně a rozhlížel se kolem.

Už dopíjel druhou sklenici, když se konečně dostavil jeho kontakt. Gorvovo zorné pole zaclonil obrovský muž. Mohl by to být člověk, kdyby lidé měli světle fialovou kůži. Ale obličej ze všeho nejvíc Gorvovi připomínal bradavičnaté prase, co měli v jedné zoologické zahradě na Arkturu – a to včetně zubů.
Podvědomě čekal, že muž něco nesrozumitelného zachrčí, ale ten místo toho promluvil trochu drsným barytonem. „Pan Rasca?“
Gorv přikývl.
„Jsem pan Cmar,“ posadil se na židli proti němu. Podáním ruky se neunavoval.
„Máte zásilku?“
„Máte peníze?“ zašklebil se Gorv na oplátku.
Pan Cmar vytáhl kovovou kazetu a položil ji na stůl. Malým klíčkem ji odemkl a ukázal Gorvovi obsah. Na semišovém polštáři ležely tři nestejně velké krystaly.
„Mohu?“ Gorv natáhl ruku.
Pan Cmar přikývl.
Gorv si vybral jeden a pečlivě si ho prohlédl. Pravidelné krystaly macguffinitu byly vzácné a velmi drahé. Gorv takovýto krystal držel v ruce potřetí v životě. Byl pravý. Proto mu ostatně Sagh svěřil tuto zásilku, měl jistotu, že ho nepodvedou. Spokojeně přikývl a vrátil kámen do kazety.
„Zásilka?“
Gorv vytáhl ze záňadří podobnou kazetu. Podal ji panu Cmarovi.
Pan Cmar kazetu otevřel tak, aby nikdo nemohl vidět obsah a potom spokojeně kývl. Přesunul kazetu s krystaly ke Gorvovi. „V pořádku.“
Gorv kývl a kazetu schoval. Pan Cmar vstal a se slovy „Bylo mi potěšením“ zmizel Gorvovi z dohledu.

O hodinu později odcházel i Gorv. V kapse ho hřálo telefonní číslo na servírku a slib, že se pro ni má za tři hodiny stavit. Jak procházel kolem jedné uličky, zarazil ho povědomý hlas. Pan Cmar se tam dohadoval s postavou v bílém. Gorv zaslechl slova „...zvýšení ceny... osobní riziko...“
Co odpověděla postava v bílém neslyšel, mluvila tiše a klidně. Teď bylo poznat, že se jedná o ženu, navíc jak pootočila hlavu, kápě trochu sklouzla a odhalila špičaté ucho... Gorv zrychlil krok, aby byl pryč dříve, než si ho všimnou.
Romulanka! O potíže s ní rozhodně nestál. Ostatně, ne nadarmo se říká, že kdo je moc zvědavý, bude brzo mrtvý. On za práci zaplaceno dostal. Co dostane pan Cmar mu může být srdečně jedno.

Gorv na lodi uložil macguffinit do trezoru a šel si dát sprchu. Bonnie, jak se mu představila servírka, stála za to, aby dostala to nejlepší. Napadlo ho pár variant možného scénáře...
Před Opilým tuřínem byl včas. Bonnie zrovna vycházela ven. Na sobě měla huňatý kožich, zřejmě z iotiánského medvěda... Musel stát hodně peněz, došlo Gorvovi. Bonnie se okamžitě zavěsila do nabídnutého rámě a věnovala Gorvovi zářivý úsměv. „Můžeme jít ke mně, spolubydlící je na noc pryč...“
Gorv přikývl. Tenhle druh žen měl rád. Nic nekomplikovaly, šly rovnou na věc. Jednu noc tady a druhou jinde a s jiným, neřešily to. Z orionského hlediska na tom nebylo nic nemravného nebo zvrhlého.
„Tudy...“ jemně ho nasměrovala do jedné z uliček.
Zřejmě ho vedla do méně navštěvované části města, dál od kosmodromu. Domy začaly vypadat více omšele, uličky byly užší a také temných koutů přibývalo.
Lampa veřejného osvětlení, kolem které zrovna prošli, náhle zablikala a zhasla. Gorvovi po zádech přejel mráz. Dlouhá léta podobné práce ho naučila, že se podobné věci nestávají jen tak, z ničeho nic...
Udělal ještě pár kroků vpřed a zakopl o něco, co nebylo vidět. Od stěny domu se odloupl stín, proběhl kolem poslední svítící lampy ven z uličky.Gorv stihl zahlédnout jen muže s holou hlavu a s temným znakem v týle...
Bonnie začala ječet.
„Ticho!“ obrátil se na ní. Útočník byl pryč a její křik jen přivolával zbytečnou pozornost. Věnoval se, té věci, o kterou zakopl. Bylo to velké a měkké... Jenže v té tmě není nic pořádně vidět. Potřeboval by si něčím posvítit... Nosíval s sebou zapalovač, pro případ že by potřeboval něco podpálit... ale to už je dávno. Ale ta elektronická tužka, co s sebou nosil kvůli podpisování, má přece malou baterku... Vyhrábl ji z kapsy a posvítil si.
Zjistil, že hledí do tváře panu Cmarovi. Nepochybně mrtvému panu Cmarovi. Svědčil o tom nůž, který byl až po rukojeť zabodnutý v jeho hrudníku...
Podivnému zvuku za sebou věnoval pozornost až příliš pozdě. Zahlédl Bonnie jak se otáčí, ucítil prudkou bolest v hlavě a pak už nebylo nic.

Ve vesmíru určitě existují policejní komisaři, kteří se neúnavně ženou za každou, sebemenší stopou, neponechají jedinou nesrovnalost ve výpovědi vyslýchaného a z odloženého popelníku dokáží bezpečně určit kdy, kde, proč, jak a za kolik. K tomu jim pomáhá bůh policajtů, logika a čtyřnohý uštěkaný přítel. Komisař Otto Harek k takovým nepatřil. Ze všeho nejvíc měl rád přehledné případy. A tohle vypadalo jako jeden z nich. Obrátil svou pozornost zpátky k té pěkné servírce.
Žmoulala v ruce promočený kapesník a trochu se třásla, zřejmě v šoku. „On... on Clyde byl taková dobrá duše....chtěl si mě vzít, víte?“ upřela na Hareka uslzený pohled. „A teď je mrtvý....“ rozbrečela se zase.
„No tak....“ sáhl po balíčku papírových kapesníčků na stole a podal jí je. V duchu si zatím rovnal celý případ. Ten orionec, Gorv jak měl napsáno v dokladech, se v baru zakoukal do servírky a požádal ji, jestli by mu trochu ukázala město. Ona souhlasila s tím, že vyzvednou jejího snoubence, který na ně měl čekat v Jižní ulici. Jenže cestou ji orionec začal osahávat. Bránila se a začala křičet. Její snoubenec ji uslyšel a běžel jí na pomoc. Dostal se do sporu s orioncem a ten ho v následné bitce probodl nožem. Servírka využila chvíle nepozornosti, kdy se orionec skláněl nad mrtvolou a praštila ho do hlavy kamenem, který ležel na ulici. Zavolala policii a definitivně se sesypala.
Jenže na noži nebyly Gorvovy otisky. Na druhou stranu, nebyly tam otisky žádné, takže možná prostě jen rukojeť nože otřel. Soudu by to stačit mohlo...

Zadržovací cela byla malá a neútulná. Lůžko v rohu tvrdé a přes mříže v okně dovnitř dopadalo jen málo světla. Protože byl Gorv v podezření z vraždy, měl celu sám pro sebe. Co kdyby ho napadlo si vybíjet vztek na ostatních zatčených.
A vztek, ten tedy Gorv měl. Především na sebe. Jak mohl naletět na tak jednoduchou past! Vždyť to znal, na pár podobných se kdysi podílel! Jak mohl být tak hloupý!! A teď za ním nestojí žádná organizace, která by ho z toho mohla vytáhnout.
Setkání s vyšetřujícím policajtem ho taky nenadchlo. Znal tenhle typ dobře. O co byli omezenější po stránce inteligence, o to byli arogantnější a přesvědčenější, že mají absolutně pravdu.
„Takže ty mi tady tvrdíš, že jsi to neudělal?“ Harek se opíral zadkem o stůl a vrhal na Gorva nebezpečné pohledy. Nebo se alespoň o to pokoušel.
Gorv kývnul.
„Hmm... a byl bys tak laskavý a sdělil mi, kdo to podle tebe udělal?“
Gorv měl pocit, že to nikam nepovede, ale zkusit to musel. „No...třeba ten chlap, co jsem ho viděl utíkat pryč?“
Komisař se ušklíbl. Tohle byla jedna z těch nejčastějších vymluv. „Jo? A kdepak se tam podle tebe vzal?“
„Možná ho poslala ta romulanka, co se s ní předtím hádal o peníze.“
Blahosklonný tón, s jakým mu Gorv tuhle informaci sdělil, Hareka dožral. „Tak dost!!“ zařval mu do obličeje. „Myslíš že neznám takový typy jako jsi ty? Že ti tyhle vymyšlené báchorky nějak pomůžou?? Mám svědka že jsi to byl ty, tak se buď přiznej nebo drž hubu!!!“
Přiznávat se nebylo k čemu, tak se Gorv rozhodl pro druhou možnost. Mlčel a pozoroval Harekovo zuření s klidným pohledem. To ho vytočilo natolik, že ho okamžitě nechal odvést do cely a do záznamu mu napsal poznámku „Zatvrzele odmítá vypovídat.“

„Je to neprůkazné,“ odložila padd a podívala se na velitele Tesu.
„Jak to myslíte, neprůkazné?“ sehnat záznamy z vyšetřovaní případu Vraždy v temné uličce, jak to okamžitě překřtili zpravodajské deníky, nebylo pro Tesu nijak složité. Nedostal toto přidělení náhodou.
„Důkazní materiál je velmi slabý. Celé obvinění stojí pouze na jediné výpovědi a ta nebyla verifikována kvalifikovanou osobou.“
„Bohužel, tato planeta nespadá pod imperiální jurisdikci a proto nepožívá výhod plynoucích z našeho vysoce sofistikovaného právního systému.“ A vyšetřovatelek, dodal v duchu. Nejobávanějších osob v Impériu. Nejen, že byly speciálně vycvičené k tomu, jak rozpoznat pravdu, ale i jak ji získat. Jakýmkoliv způsobem.
„Zatím nespadá,“ zdůraznila slovo zatím.
O tom Tesa nehodlal diskutovat. „A co vražedná zbraň?“
„Hledali pouze otisky prstů. Ne kožní buňky, které se mohou zachytit na rukojeti. Tudíž neprovedli žádný test DNA. Není nijak prokázáno, kdo ten nůž držel v ruce.“
„Rozumím.“
„Bylo by vhodné, abychom na té zbrani mohli provést vlastní testy.“
„To je ale...“ vyloučeno, chtělo se mu říct. Místo toho dořekl „...obtížné.
Místní policie není ochotná s námi spolupracovat v takové míře.“
„V tom hlášení je zmíněna ještě jedna osoba. Muž, který byl na místě činu.“
„Ano, ale to si mohl vymyslet ten orionec. Tomu se nedá věřit.“
„Musela bych být přítomna jeho výslechu, abych mohla rozhodnout, zda se mu dá nebo nedá věřit,“ v jejím tónu rozpoznal jemné napomenutí.
To je pravda, uvědomil si Tesa. Ona by určitě dokázala rozpoznat kdo mluví pravdu a kdo lže. Jenže k výslechům je místní policie nepustí. A do vězení také ne. Těžko se mohou v noci vloupat do Gorvovy cely, zeptat se ho na pár otázek a zase se vyplížit ven. To bylo pěkně nedůstojné, nehodné agentů Tal’Shiaru.... náhle ho něco napadlo. „Madam? Měl bych jistý návrh...“

„Vstávej!“ jeden ze dvou strážných šťouchl do spícího Gorva obuškem.
Že by byl čas na další výslech? Gorv poslušně vstal a šel s nimi.
Komisař Harek čekal na konci chodby. „To se tak někdo má...“ poznamenal nenávistně na Gorvovu adresu.
Co se to tady děje? Proč je tak naštvaný? To, že nevěděl, co se děje, Gorva znervózňovalo.
„No co čumíš jako vyoraná myš? Nějaký z tvých kamarádíčků za tebe zaplatil kauci!“ vyštěkl na něj.
Kamarádíčků? Že by někdo z lodi?
„Jestli tě napadne se vypařit z planety, tak na to zapomeň, to se ti nepodaří. Tvůj popis mají všechny kosmodromy na planetě!“ vyhrožoval mu ještě Harek.
To ale Gorva nechalo v klidu. Takových už slyšel. Prošel dveřmi ven z policejní stanice.
Na parkovišti letounů před stanicí k němu přistoupil mladý romulan. „Měl byste jít se mnou.“
Gorv si ho změřil pohledem. Vypadal jako mladík, mohl mít tak metr osmdesát, vlasy černé jako uhel nakrátko zastřižené, hladce oholený, oči hnědé. Měl na sobě klasický obchodnický oblek. „Proč bych to měl dělat?“
„Protože jste obviněný z vraždy a já vám mohu pomoct dokázat, že jste to neudělal. A protože jsem za vás zaplatil dost vysokou kauci.“
“Rozumím.“ Gorv zvážil svoje šance. Bez podpory se z toho nedostane. Ale... nakolik může věřit tomhle romulanovi? „Tak dobře, půjdu.“
„Mám tady za rohem vznášedlo,“ naznačil mu velitel Tesa směr.

Tříhvězdičkový hotelový pokoj vypadal jako tříhvězdičkový hotelový pokoj. Sice byl čistý a vybavený běžným nábytkem, ale chyběl mu jistý glanc.
Tesa ho usadil na gauč. Pera pod Gorvovou vahou zaskřípěla.
„Mohu vám nabídnout něco k pití?“
Abys mě mohl nadopovat drogou pravdy? Gorv nebyl hloupý. „Ne, děkuji.“
„Nuže dobrá...“ posadil se proti němu. „Mám pro vás pár otázek.“
Gorv kývnul.
Tesa položil na stolek mezi nimi malý diktafon. „Do záznamu... vaše jméno?“
„Gorv.“ Tady nemělo smysl si vymýšlet jiné, bylo v policejním záznamu.
„Zabil jste toho muže?“
„Ne.“
„A znal jste ho?“
Gorv ani nezaváhal „Ne.“
„Skutečně?“
„Ne.“
„Údajně jste s ním mluvil v baru U opilého tuřínu. Je to pravda?“
Tohle policisté nevěděli. Gorv zaváhal.Má lhát? Vzpomněl si na tu romulanku v baru. Tohle byl taky romulan. „Ano, to je pravda.“
„Ale neznal jste ho.“
„Viděl jsem ho poprvý. A pak až mrtvolu.“
„Teď lžete.“
„To není...“ Gorv se zarazil. „Vlastně... viděl jsem ho ještě jednou.“
„Kde?“
„V jedné uličce.“
„Co tam dělal?“
Gorv opět zaváhal. Má to říct?
„Odpovězte!“
„Hádal se. S jednou romulankou,“ neochotně ze sebe vysoukal.
Chvíli bylo ticho.
„Kdo ho zabil?“
„Nevím. Já ne.“ Gorva to přestávalo bavit. O co mu sakra jde?
„Při výslechu u policie jste říkal něco jiného.“
„Neřekl jsem, že vím kdo to udělal.“
„Ale podezření máte.“
„Byla to past. Na mě. Nevím proč. Ale byl tam ještě jeden muž.“
„Jak vypadal?“
„Neviděl jsem ho.“
Romulan zase chvíli mlčel. „Moc mi nepomáháte.“
„Byla tma. Skoro nic jsem neviděl. Jen... vím, že byl plešatý. A měl tetování.“
„Tetování? Jaké?“
„Vypadalo jako kruh s rohy.“
Teď zaváhal romulan. „Kruh s rohy?“ zopakoval jako by špatně rozuměl.
„Můžu to namalovat, jestli mi půjčíte něco na psaní.“
Tesa mu podal padd.
„Vypadalo to takhle,“ ukázal mu.
„Dobře,“ zase se odmlčel. „Počkejte tady, prosím,“ najednou vstal. „A klidně si nalijte z baru na co máte chuť, otrávené to není.“ Odešel do vedlejšího pokoje.

Ve vedlejší místnosti si vyšetřovatelka vyndala sluchátko z ucha. Tesa jí podal padd s namalovaným znakem.
Chvíli ho studovala. „Najít muže s takovým tetováním by nemělo být příliš složité, zařiďte to.“
Tesa přikývl. „A co s tím orioncem?“
„Nelhal. Nechte ho jít.“
„Ale, madam, viděl vás.“
„A?“
„Mohl by způsobit... potíže.“
„Neví nic podstatného.“
„Rozumím.“

Gorv se nechal vysadit poblíž kosmodromu a uvažoval co teď. Nejlepší by bylo vzít roha, dokud je venku na kauci. Jenže... kauci zaplatil ten romulan. Kdyby se Gorvovi podařilo proklouznout kolem celních hlídek a odletět s lodí, ta kauce by propadla. Nějaký šestý smysl mu napovídal, že by toho romulana nepotěšilo přijít o tolik peněz. A když si představil, co by mu potom udělal Sagh... Prostě jedna budoucnost růžovější než druhá. Proč to ta Bonnie udělala? Nebo by si spíš měl položit otázku: Kdo Bonnie zaplatil, aby tu vraždu na něj hodila?
Na to mu mohla odpovědět jen jediná osoba. Místo k lodi zamířil k baru U opilého tuřínu.

„Ne. Už tady nepracuje. A ty vypadni než tě nahlásím,“ zavrčel vyhazovač Gorvovi do obličeje a zabouchl mu dveře před nosem.
To by tedy bylo, zavrčel Gorv v duchu. Zaměstnání opustila a kde bydlí se mu taky zjistit nepodařilo. Krucinál! Nakopl plechovku ležící na zemi. Tak snad aby se šel aspoň podívat na to místo kde se to stalo...
Kudy že to v noci šli?

Nakonec to našel. Vypadalo to tam v denním světle snad ještě odpudivěji než v noci. Policie tady už dávno nebyla. Noční událost připomínal jen kus utržené žlutočerné policejní pásky a zbytky křídového obrysu na zemi. Gorv pochyboval, že tady ještě něco zjistí. Stopy byly dávno rozšlapány policií a zevlujícím obecenstvem.
Rozhlédl se okolo. Na ulici ležela vrstva těžkého prachu. Žádné kameny ani dlažba... kde tedy Bonnie vzala ten co měla v ruce? Utvrdilo ho to v tom, že to celé bylo nachystané.
Ta lampa, co zhasla, když šel kolem, měla rozbitý kryt a střepy se válely v prachu cesty. Musel ji rozbít ten chlápek něčím, co po ní hodil. Ale teď už to tu dávno nebylo. Krucipísek.
Tak dobře...rozhlížel se dál. Tady zakopl o to tělo, tudy utíkal ten muž...zahnul doleva, že? Vydal se tím směrem.

Když se vracel na loď, už se stmívalo. A bylo to všechno k ničemu. Co si sakra myslel, že tam najde? Že tam přijde a ve zdi bude vyryto božskou rukou GORV TO NEUDĚLAL?? Pitomče, zavrčel na sebe v duchu.
Zastavil se v kanceláři kosmodromu, kde na něj všichni házeli podezíravé pohledy, a zkontroloval, jestli jim někdo nenabídl náklad. Ne každý si mohl dát do souvislosti tu vraždu s lodí... Ale kde nic, tu nic.
Na lodi se už začala scházet posádka...zřejmě taky četli místní noviny.
„Pane..?“ zavolal na něj komunikační důstojník.
„No co je?“
„Máte tu vzkaz, přepojím vám ho do kajuty...“
Předvolání k soudu. Hned na druhý den ráno. No skvělý, prostě úspěšný den.
Gorv měl chuť se opít a něco pořádně rozbít. Ne nutně v tomto pořadí.

„...pro nedostatek důkazů se zprošťuje obvinění.“
No, pořád lepší, než jednoznačné vinen, ušklíbl se Gorv v duchu. Největší zásluhu na tom měla Bonnie, která se nedostavila na svědeckou lavici. Bez udání důvodu. To bylo Gorvovi fuk. Měl téhle planety plné zuby. Náklad, nenáklad, teď je svobodný a může odletět hned.
Cestou na kosmodrom si koupil noviny. Palcový titulek na hlavní straně oznamoval že VÁLKA GANGŮ POKRAČUJE. Ve městě se zřejmě dvě bandy kriminálníků dostali do sporu... Rychle článek prolétl a chtěl ho odložit, když jeho oči zachytily slovo tetování. Přečetl si celý odstavec. Muž s tetováním, jakého viděl v uličce, byl brzo ráno nalezen jak plave v moři obličejem dolů. Podle policie se na něm vyřádil neznámý sadistický vrah.
No ještě že mám dvacet svědků, že jsem noc strávil na lodi, oddechl si a zamířil na loď.

O dva týdny později podávala starší vyšetřovatelka Sagot své hlášení. Měla na sobě svou obvyklou bílou uniformu vyšetřovatelek a mluvila klidným tónem, bez známek jakýchkoliv emocí.
„... a na základě výpovědi vraha byli vytipováni spolupracovníci hnutí Nového úsvitu. Proběhla rozsáhlá eliminace jejich sítě, dodávají jim zbraně. Celou akci místní policie vyhodnotila jako válku gangů a nezaznamenala žádnou skutečnost vedoucí k místním agentům Impéria.“
Na její návrh za tuto akci získal vyznamenání velitel Tesa.

(Pokračování příště)


1. část: Zatracený romulan
2. část: Loď, klingonka a bedna
3. část: Ztráty a nálezy
4. část: Horské vrcholky
5. část: Slovo romulana
7. část: Pravidla zisku
8. část: Zisk je risk
9. část: Plamen svíčky
10. část: Komu zvoní hrana