Kara mia - 7. část: Pravidla zisku (Pantarei)

„nuqDaq 'oH puchpa' 'e'.“
„Kde...je...koupelna?“ Sagh si nebyl jistý, jestli slyší dobře.
Kara se uchechtla. Ležela na podlaze na dece a protahovala se jako velká kočka. „Správně. Co se divíš?“
„Upřímně řečeno, nečekal bych, že tato věta patří mezi obvyklé klingonské fráze.“
„To je předsudek, klingoni se nemyjí o nic méně než ostatní rasy.“ Ostatně Kara znala pár lidí, kteří se myli méně než ona.
„No... dejme tomu,“ většina klingonů, které kdy Sagh potkal, smrděla až neuvěřitelně. Ale nepřišlo mu vhodné to právě teď zdůrazňovat. „Další větu.“
„Daqawlu'.“ Karu vymýšlení vět bavilo. Pokračovat v lekcích klingonštiny, které mu měla dávat na lodi, byl Saghův nápad. Usoudil, že ani on nemůže pořád pracovat a tohle bylo alespoň užitečné.
„Ty...si pamatuješ...jeho...co? To nedává smysl...“
„Tady je důležitá slovesná přípona.“
„lu'? To jsem slyšel jen samostatně...“
Kara přikývla. „Ano, používá se jako zvolání, něco jako ano, OK... ale jako přípona vyjadřuje nejistý podmět. Mění taky význam předpony, ta v tomto případě určuje osobu podmětu. Takže ne ty děláš něco někomu, ale někdo dělá něco tobě.“
Sagh se nad tím zamyslel. „Takže... Někdo si tě pamatuje.“
„Tak. V jistém kontextu to může být docela silná výhružka.“
Sagh zavrtěl hlavou. „Klingonština je příšerný jazyk.“
Kara se na něj podívala, jak moc vážně to myslí. „Jak jsi na to přišel?“
„Zatím jsem objevil třicet sedm způsobů, jak někoho jedním nebo dvěma slovy urazit a naštvat. Aniž bych při tom použil hrubé slovo,“ Sagh se lehce usmál. „Pokračuj.“
Karu napadlo, že se ji snaží provokovat. Ale tu hru můžou hrát dva. „toQDuj mach lughaj romuluSnganpu'.“
„Klingoni mají malé ptáky,“ přeložil to Sagh bez mrknutí oka. I když dobře věděl co znamená romuluSngan a že toQDuj je Bird-of-Prey.
Kara potlačila impuls po něm skočit. Koneckonců, nahrála mu sama. „Tohle byl třicátý osmý,“ usoudila nakonec a usmála se. „Učíš se rychle.“
„Také mám dobrou učitelku,“ poznamenal Sagh. Lichotky přece nic nestojí. „Další větu.“
„tlhonchaj chIljaj.“
„Kéž ztratí své... nozdry? Co to je za větu??“
„To je stará klingonská kletba,“ usmála se Kara, spokojená, že se jí ho přece jen povedlo vyvést z míry.

Sagh se snažil soustředit na další opravy, ale moc mu to nešlo. Kara se totiž rozhodla, že si dá trochu rozcvičku... a že by jí oblečení jen zbytečně překáželo. Takže Sagh nevěděl kam s očima, jestli se dívat do paddu nebo se raději kochat podívanou... čím déle ji znal, tím mu připadala hezčí. Když si odmyslel hrbolaté čelo, měla postavu, za kterou by se žádná romulanka nemusela stydět...
Sakra... zaklel v duchu. Uvědomil si, že na Karu nepokrytě zírá... a podle toho, jak se usmívala, si toho byla vědoma. Provokovala ho! Tak to ne, takhle by toho opravdu moc neudělal... odložil padd a vstal. „Karo, pojď sem.“
Kara se v duchu usmála, už se skoro bála, že to nezabere. Cvičení, které předváděla, by žádného klingona nenechalo v klidu, ale Kahless suď, co zajímá romulany... Vykročila směrem k němu.

DaiMon Moq se rozvaloval ve velitelském křesle a čistil si zuby od zbytků oběda. Kdyby ferengové znali to slovo, musel by si upřímně přiznat, že se mu obchodně moc nedaří. Skoro vůbec. Jako by jeho pověstný sluch na zisky nějak odumíral nebo co. Při tom to není zas tak dávno, co samotný Velký Nagus uznal, že jeho obchody jsou neuvěřitelné. A teď? V nákladu barelianského hedvábí se mu usídlili moli, thermianské drahokamy se nakonec ukázaly jako obyčejné morfíny a tev’mecké chobotničky chutnaly tak příšerně, že je ani klingoni koupit nechtěli.
To, co Moq potřeboval, byla příležitost. Příležitost plus instinkt rovná se zisk, říká deváté pravidlo zisku. Jenže kde takovou příležitost sebrat?
Z přemítání ho vyrušil hlas jednoho z jeho podřízených.
„Ehm... pane?“
„No, co je?“ zatvářil se patřičně otráveně, aby mu dal jasně najevo, že svého DaiMona ruší od něčeho důležitějšího, než je tenhleten mladší syn jeho bratrance.
„Zachytili jsme nějaký signál.“
„A co já s tím jako?“ na podřízené platí jenom přísnost a důslednost. Copak je nějaký hej počkej, aby musel řešit kdejakou prkotinu?
DaiMonův opovržlivý tón Nemrala polekal tak, až se zakoktal „Je-je t-t-to nouzové v-volání, p-pane...“
Moq chvíli mlčel a uvažoval. Loď v tísni. To by mohlo být nebezpečné. Co když na ni někdo zaútočil? Určitě by se pustil i do jeho marauderu...
Na druhou stranu, možná že útočníci jsou dávno pryč a mohli tam nechat spoustu věcí...
„Tak mi to teda ukaž,“ svolil nakonec milostivě.
„Asi to je automatický vysílač, opakuje pořád to samé. Jen naváděcí signál, žádnou zprávu.
Automatický vysílač obvykle znamenal, že posádka je mrtvá, uvědomil si DaiMon. Drobný průzkum by nemusel být ke škodě. „Změňte kurz!“ rozkázal.

Planeta se na pozadí vesmíru vyjímala jako drahokam v sametové kazetě. DaiMon Moq si ji prohlížel na obrazovce. V planetárním almanachu, který se slevou koupil na začátku roku, k ní bylo jen minimum informací. Neobydlená, vzduch dýchatelný, průměrné teploty 18°C pod nulou... nebylo na ní nic zajímavého, kvůli čemu by ji někdo chtěl kolonizovat. Nikoho nezajímala.
Ovšem teď na ní byl ten raketoplán. Senzory marauderu lokalizovaly jeho polohu na severní polokouli, v oblasti horského pásu. A kromě toho ukazovaly dvě známky života, což mu poněkud dělalo čáru přes rozpočet. Ale teď, když už se dostal až sem, by bylo pěkně hloupé odletět s prázdnou.
„Já mám nápad,“ zkusil se mu vnutit jeho zástupce Parmai, přesně podle zásady každý svého zisku strůjcem.
Parmaie moc rád neměl. Na Moqův vkus byl poněkud vlezlý, místo aby se držel svého místa, pořád se cpal někam dopředu. „No? Jaký?“
„Můžeme je transportovat i s raketoplánem do skladu C. Je prázdný a je tam dost místa. Až budou na palubě, poradíme si s nimi snadno.“
Ten plán vypadal tak jednoduše, že v něm nebylo nic, co by mohlo selhat.

Když je transportní paprsek propustil, Sagh se reflexivně vrhl k nejbližší skrýši pro zbraň. Kara na něj překvapeně koukala.
„Ty máš zbraň!!“ obvinila ho, jakmile vytáhl z úkrytu v podlaze disruptor.
„Neboj se, pokud se budeš chovat slušně, nepoužiji ho na tebe.“ Sagh se snažil oknem raketoplánu zahlédnout něco z vnějšku, kam se to dostali. Vypadalo to jako hangár, nebo nějaké skladiště. Na protější straně byly dveře, které se právě otevřely. Dovnitř vyšla trojice malých postav s velkýma ušima.
„verengan...“ zavrčela Kara.
Skutečně to byli ferengové. Ten s označením DaiMona, kapitána lodi, udělal krok kupředu. „Vyjďte ven!“ zahulákal na ně.
Sagh pátral pohledem po zbraních. Ti dva druzí ferengové měli phasery, drželi je po ruce, ne namířené, ale dost blízko, aby mohli střílet, kdyby bylo třeba.
„Nechceme vám ublížit!“ dodal po chvíli šeptání si s ostatními DaiMon.
Kara si odfrkla. „Půjdeš tam?“
Sagh rychle uvažoval. V raketoplánu mohli zůstat zabarikádovaní jen do té doby, než by si ferengové usmysleli, že je transportují ven. Kývl. „Ty zůstaň tady a neukazuj se.“
„Hm...“ ohrnula ret. „Máš ještě jeden?“ ukázala na disruptor.
Podíval se na ni.
„Jestli jo, můžu ti krýt záda. Neboj se, nepoužiju ho na tebe,“ dodala s úšklebkem.
Sagh to chvíli zvažoval, pak přešel k jedné stěně raketoplánu. Vypadala úplně nevinně, ale když se jí dotkl na několika místech, otevřela se další tajná schránka. Hodil jí disruptor. „Tumáš. Nestřílej dokud ti nedám znamení. A miř přesně.“ Sagh otevřel dveře a vyšel ven.
Kara se skrčila vedle dveří, zbraň připravenou. Výhled na Sagha a ferengy měla dobrý. Do nosu ji udeřil štiplavý ferengský pach.

Sagh zvolna kráčel k ferengům a disruptor držel tak, aby ho neviděli. Zvažoval možnou strategii. Jako ve škole - vyhledejte silná a slabá místa, co je pro objekt nejdůležitější, čeho se bojí... Ferengy ze všech věcí na světě nejvíce zajímal jejich zisk. Jinak byli poměrně snadno zastrašitelní. Rozhodl se převzít iniciativu.
„Jsem Seval z Vulkánu,“ došel k nim. „Obchoduji se starožitnostmi. Jsem vám zavázán, že jste můj raketoplán vzali na palubu, jelikož pravděpodobnost našeho přežití se prudce snižovala. Předpokládám, že naše záchrana pro vás znamenala značné výdaje a pokud mi poskytnete váš terminál, postarám se o jejich okamžité uhrazení.“
Během jeho řeči se DaiMonův výraz prudce měnil, jak jeho uši filtrovaly z vět klíčová slova „zavázán“, „výdaje“, „uhrazení“... Nakonec vycenil zuby v úšklebku, který měl asi představovat přívětivý ferengský úsměv. „Já jsem DaiMon Moq. Jsem potěšen, že jsem mohl pomoct tak uznalému kolegovi... platbu můžeme uskutečnit hned,“ ukázal rukou k terminálu u dveří.
Kdyby Sagh chodil rybařit, pomyslel by si teď něco o rybě a návnadě. Zapnul terminál a spojil se s účtem, který byl veden na jméno Seval. „Pro začátek bych na váš účet převedl hodnotu ekvivalentní pěti prutům zlatem raženého latinia jako zálohu. Zbytek doplatím, až mi předložíte řádné vyúčtování nákladů spojenými s vyzvednutím raketoplánu.“
Moqův výraz poněkud pohasl. „Vyúčtování?“
„Jistě. Dám vám dostatek času, abyste mohl zaknihovat všechny položky. Nechcete přece po ukončení transakce zjistit, že jste něco zapomněl a nebylo vám to proplaceno. Do té doby bych byl poctěn, kdybych se mohl stát vaším hostem.“
„A co ta klingonka, co je s vámi?“ dostal se konečně DaiMon ke slovu. Že je v raketoplánu klingonská žena, senzory na tuhle vzdálenost určily snadno.
„To je strážce. Veškeré dohody uzavřené s vámi se vztahují i na ni.“
„Když je to ženská, tak ať si sundá šaty!“ vyprskl menší z doposud mlčících ferengů. Ferengské ženy měly zakázáno chodit oblečené.
Sagh se na něj podíval svrchu. „Pokud na tom trváte, požádejte ji o to sám,“ dal mu najevo, že s ním se bavit nehodlá. „DaiMone, pokud budete tak laskav a vykážete nám kajutu, přestěhovali bychom se.“ Nečekal na odpověď a vracel se k raketoplánu. Spoléhal na Karu, že zasáhne, pokud by začali střílet.
DaiMon se konečně probral z ochromení a začal uvažovat. Co si ten vulkánec sakra myslí, jen tak tam nakráčet jako by mu to patřilo. I když... může si dovolit zaplatit pruty latinia jen tak, jako zálohu. A je ochotný dál platit... Před ferengovým duševním zrakem začaly jako na přehlídce defilovat jednotlivé položky budoucího seznamu. Cena energie nutné na přenesení raketoplánu, cena ubytování – za každou osobu zvlášť, samozřejmě. Poplatek za kajutu. Poplatek za nábytek, za koupelnu... Cena jídla. Snídaně, oběd, večeře... to se přece musí účtovat odděleně. Poplatek za spotřebovanou energii na výrobu jídla, poplatek za... Najednou jeho budoucnost nevypadala zas tak špatně. Rozhlédl se po ostatních. „Co tady ještě stojíte, vy burani? Vulkánec chce kajutu, tak koukejte makat!!“

Kara mezitím nedočkavě čekala na Saghův návrat. „O čem jste si tam tak dlouho vykládali??“ vyjela na něj hned jak vlezl do raketoplánu.
„Koupil jsem nám trochu času. Zatím.“
„Koupil?“
„Dokud to bude vypadat, že jsem ochotný platit, nepokusí se nás napadnout.“
„Aha,“ došlo jí to. „A kde je háček?“
„Nehodlám veškeré své jmění nastrkat za uši nějakému ferengovi.“
„Hm. A co tedy hodláš dělat?“
„Nejdříve se přestěhujeme. Požádal jsem o kajutu. Potom se uvidí.“
Takže máš plán a nehodláš mi ho říct, pomyslela si. Nahlas neřekla nic, pouze krátce přikývla.
„Musíme zabalit pár věcí, aby to bylo nenápadné. Pomoz mi.“

Nakonec jim byla přidělena Parmaiova kajuta. Jednak byla jedna z těch větších (a dražších) a jednak tím DaiMon přistřihl svému zástupci trochu křidýlka. Měla samostatnou koupelnu, na podlaze měkký huňatý koberec, nábytek vypadal pěkně, na stěnách visely obrazy. Zřejmě si kajutu zařizoval sám Parmai. Dokonce měla i vlastní terminál, spokojeně konstatoval v duchu Sagh. Potom vybalil věci a pustil se do práce.
Kara chvíli sledovala, jak s trikordérem pátrá po odposlouchávacím zařízení. Když ji to přestalo bavit, prohlásila, že jde prověřit koupelnu, a odkráčela se umýt.
Sagh se pro sebe trochu usmál a pokračoval v prohlídce. Nakonec se mu podařilo najít odposlech v umně zdobeném rámu jednoho obrazu. Shodou okolností to byla reprodukce známého díla ferengského malíře Branta, nazvaná Jsem jedno velké ucho. Zneškodnit štěnici mu zabralo pár minut, byl to jednoduchý typ. Zřejmě výhodná koupě.
Kara se vrátila z koupelny zabalená do měkké osušky a tvářila se nadmíru spokojeně. Z mokrých vlasů jí kapala voda na koberec, ale z toho si nic nedělala, rozvalila se do křesla a protáhla se. Na Sagha se usmála. „Je tam vana s vířivkou a masážními tryskami,“ vysvětlila důvod své spokojenosti. „Takže… co budeme dělat?“
„Jak to myslíš, co budeme dělat?“ zeptal se Sagh poněkud nechápavě.
„Jaký je plán? Ovládneme loď?“
„Karo, byla jsi někdy na ferengském marauderu? Víš jak je velký??“
„No a? Jeden běžící muž dokáže za noc proříznout pět tisíc hrdel,“ odkázala ho na staré klingonské přísloví.
„To je to jediné, co klingony vždycky napadne? Síla?“ Kařiny názory ho občas dokázaly překvapit.
„Ne. To je to, co nás vždycky napadne jako první,“ uznala. Ale pokoj mu nedala. „Tak jak to chceš udělat ty?“
Sagh ukázal na terminál. „Za prvé se zkusím spojit s Gorvem.“

Loď se držela poblíž místa setkání a pátrala senzory po raketoplánu. Sagh měl zpoždění a to se Gorvovi vůbec nelíbilo. Sagh byl vždycky dochvilný. Nebo by alespoň poslal zprávu. Leda by se mu porouchala vysílačka a nemohl zdržení nahlásit. A dorazil vůbec Sagh na tu aukci? Gorv se rozhodl navázat spojení s Aktinem a zeptat se.
Odpověď ho příliš nepotěšila. Na Aktinu o Saghově raketoplánu nevěděli vůbec nic, na aukci nikdo klingonku neprodával.
Gorv přemýšlel,co teď. Budou se zřejmě muset vrátit na místo, kde se se Saghem rozloučili a začít pátrání odtamtud.
Zrovna se rozhodl pro změnu kurzu, když se na něj otočil Niia z od komunikační konzole. „Zachytil jsem kódovanou zprávu od velitele.“
Kývnul. „Dej mi to na soukromý terminál,“ odešel do místnosti vedle můstku, kam se obvykle takové hovory přepojovaly.

DaiMon Mog seděl opět na můstku a do paddu zaznamenával jednotlivé položky seznamu pro toho vulkánce. Skladné za raketoplán, prut latinia za tři dny. Poplatek za přikrývku, dva proužky. Poplatek za polštář, tři proužky. Spotřeba kyslíku...
Než stihl vymyslet vhodnou částku, přerušil jeho myšlenky vzrušený Nemralův hlas. „DaiMone, z warpu se právě vynořila...“
Loď se otřásla. Naštěstí pro ferengy měli štíty nahoře, jinak by marauder dostal plný zásah.
„Oni na nás střílejííí!!“ zakvílel Nemral vyděšeně.
„No tak opětujte palbu!!“ zakřičel DaiMon. „A zavolejte je!!“

„Úhybné manévry!“ rozkázal Gorv. Salva fotonových torpéd z marauderu zmizela v prázdnotě vesmíru.
„Pokoušejí se nás kontaktovat,“ ozval se Niia.
„Dej mi je. Pouze audio.“
Z éteru se ozval rozzuřený ferengský hlas. „Co si to dovolujete?? Proč na nás střílíte?! My jsme nic neudělali!!“
Gorv nehodlal nic vysvětlovat. „Sklopte štíty nebo budeme pokračovat v palbě!“
„To říkáte jen proto, abyste nás mohli snáz rozstřílet!“ obvinil ho fereng.
Ferengové byli další rasa, kterou Gorv nemiloval. „Jak myslíte,“ ucedil a naznačil komunikačnímu, ať přeruší spojení. „Pokračujte v palbě!“

Když přišel první otřes, Sagh s Karou se na sebe podívali.
„Je čas,“ konstatoval romulan.
Kara kývla. Posledních několik hodin nedělali nic jiného, než čekali na tohle. Saghův plán byl jednoduchý. Gorv s lodí zahájí palbu na ferengský marauder, zničí jim štíty a Sagh s Karou se transportují na loď.
Plán je ovšem jedna věc, jeho provedení věc druhá. Kara sevřela v ruce disruptor. Nehodlala ferengy cestou šetřit.

Pašerácká loď kroužila kolem třikrát většího marauderu jako delfín kolem zaoceánského parníku. Ferengským střelám uhýbala s lehkostí kolibříka. A neustále se jí dařilo strefovat se do míst nad strojovnou marauderu.
DaiMon na můstku tiše kvílel zoufalstvím. Jeho krásná loď...takový skvělý obchod to tenkrát byl. Cena byla jen s pětiprocentní daňovou přirážkou... a teď z konzolí šlehaly blesky a ve vzduchu byl cítit pach ozonu a přetížených obvodů.

Před transportní místností stál ferengský hlídač. Vesmírná bitva se ho dotýkala jen málo. To byla starost těch nahoře. On měl za úkol jen hlídat dveře.
Otřásající se chodbou se k němu blížila klingonka. Že je jedna na palubě, o tom už slyšel. Ale co dělala tady? Byla vysoká a na jejím oblečení bylo něco perverzního. Jako by nebyla samotná představa oblečené ženy dostatečně perverzní.
„Co tady děláš?“ vyštěkl na ni.
Kara došla až k němu. Trochu se usmála. „Já jsem narazila ve vaší databázi na jedno zvláštní slovo. Myslela jsem, že by mi ho některý fereng mohl vysvětlit..“
„Jaké slovo?“ moc jí nevěřil.
Nedůvěřivě ji sledoval, když se mu Kara naklonila až k uchu. „Potřebovala bych vědět, co je to ten... oo-mox.“
Fereng polkl. Ten pojem ho vyvedl z míry. „No...to je takový...druh masáže.“
„Jaký druh?“ zavrněla mu do ucha, pořád ještě nakloněná těsně k němu. Ne, že by Kara nevěděla oč jde. Ale potřebovali se se Saghem dostat do transportní místnosti a tohle byl snazší způsob, než toho ferenga zastřelit a pak se snažit odblokovat dveřní kód. „Je to vlastně masáž uší.“
„Jako... takhle?“ Kara mu prstem jemně přejela po ušním lalůčku, nejcitlivější části ferengského těla.
„A...ano...“ zajíkl se fereng. Dotyk jejího prstu ho silně vzrušoval. Uši patřily u ferengů mezi erotogenní zóny.
„Hmm....“ zapředla Kara tiše. „Možná byste mi mohl ukázat více někde...v soukromí?“ nepřestávala mu lehce třít ucho.
Ferengova ruka se téměř bezmyšlenkovitě dotkla dveří transportní místnosti a namačkala bezpečnostní kód.
Vzápětí Kara ferenga prudce odstrčila ke stěně, až se o zeď rozplácl a omdlel. „Saghu!“ zavolala.
Sagh vyběhl zpoza rohu.
Kara se spokojeně usmála. „Zvládla jsem to.“
„Výborně,“ kývl Sagh. Věnoval se paddu, který držel v ruce.
Loď se znovu otřásla a jedna z kontrolek na paddu změnila barvu z červené na zelenou.
„Štíty jsou dole, připrav se!“ postavil se vedle Kary na transportní plošinu.

„Mají štíty dole!“ oznámil střelec Gorvovi.
„Skvěle. Zaměřte pravou transportní místnost na zádi a přeneste je!“ přikázal orionec obsluze transportérů.

O pět vteřin později se Sagha a Kary zmocnil transportní paprsek.

(Pokračování příště)


1. část: Zatracený romulan
2. část: Loď, klingonka a bedna
3. část: Ztráty a nálezy
4. část: Horské vrcholky
5. část: Slovo romulana
6. část: Nebezpečné známosti
8. část: Zisk je risk
9. část: Plamen svíčky
10. část: Komu zvoní hrana